Pokud byl rok 2023 pro Slovensko něčím mimořádný, tak to byl počet vlád, které se v zemi za uplynulých 12 měsíců vystřídali, byly totiž hned tři. Menšinovou vládu Eduarda Hegera vystřídal v polovině května úřednický kabinet Ludovíta Ódora, aby pak po pěti měsících a především po parlamentních volbách nastoupil se svým ministerským týmem nový premiér Robert Fico. Vláda Eduarda Hegera musela skončit, protože kromě toho, že neměla většinu v parlamentu, ztrácela soudržnost, schopnost řešit problémy a komunikovat s veřejností. Po ní následovala úřednická vláda, kterou jmenovala prezidentka Zuzana Čaputová. Brzy se ukázalo, že nestraničtí odborníci, kteří usedli do ministerských křesel, byly obecně vnímáni jako jedna z nejlepších vlád v novodobé historii Slovenska. O to větší změna nastala ve chvíli, kdy po zářijových volbách nastoupil do funkce předsedy vlády šéf strany SMER Robert Fico. Nová vláda vyměnila velké množství úředníků a šéfů nejrůznějších institucí. Razantně pokračovala i v rušení některých úřadů, z nichž nejviditelnější jim byla rozhodnutí o likvidaci speciální prokuratury, čili instituce, která odhalovala případy korupce, do kterých byly často namočeni lidé z okruhu Ficovy vlády. Kvůli rušení speciální prokuratury vyšly ve větších městech do ulic 1000 občanů, aby dali najevo svůj nesouhlas. Robertu Ficovi se tak podařilo v rekordně krátkém čase, už dva měsíce po volbách proti sobě popudit významnou část veřejnosti. I samotný comeback tohoto politika je pozoruhodný. Doc. práv v oboru bezpečnostní politika se od počátku své politické kariéry včetně členství v komunistické straně profiloval jako levicově orientovaný politik. V posledních letech ale prodělal Fico zásadní přerod v populistického až extremistického politika, zřejmě s cílem hlásat občanům to, co chtějí slyšet bez ohledu na původní levicové ideály. Po zásadních prohrách v uplynulých letech, ať už to byl neúspěch v prezidentské kampani v roce 2014 nebo snaha stát se ústavním soudcem, zaznamenal Fico konečně zase velké vítězství. Stačilo přitom málo a Fico mohl i nadále sedět v opoziční parlamentní lavici. Chtělo to jenom, aby se proti Ficovi říká opozice před volbami sjednotila. To se ale nepodařilo, protože každá z relevantních stran chtěla být tou hlavní a nechtěla se s nikým o případnou výhru dělit. Nízká schopnost dělat kompromisy a ustupovat v zájmu vyššího dobra se dnešní slovenské opozici vrátila jako prohra v parlamentních volbách. S porážkou tak trochu všichni počítali. Přesto ale mnozí doufali, že se něco stane a Fico nakonec nevyhraje. Ve skutečnosti ale zaznamenali proti Fica v ruské strany předčasných volbách skutečně velký neúspěch. Odpověď na otázku, jestli by s dnešními zkušenostmi postupovali už napodruhé jinak, je možná lepší nevědět. I když se dá zpětně označit velkolepý návrat Roberta Fica do čela vlády jako největší událost uplynulého roku. Hlavní překvapení se zrodilo v prezidentském paláci. Zuzana Čaputová oznámila, že v dalším volebním období se už nebude o funkci hlavy státu ucházet. Čaputová přitom vede žebříčky popularity, a proto by s největší pravděpodobností prezidentské volby opět vyhrála. Své rozhodnutí vysvětlila potřebou si odpočinout a nedostatkem sil, který pramení i z řady velmi osobních útoků. Tím otevřela končící prezidentka prostor pro nové kandidáty, ač by jím byl bývalý ministr zahraničních věcí Ivan Korčok nebo současný šéf parlamentu Peter Pellegrini. Právě oni dva jsou největšími favority na vítězství. Oba by pravděpodobně postoupili do rozhodujícího druhého kola. Pellegrini o prezidentskou funkci hodně stojí. Rád by byl už před prvním kolem kandidátem celé současné vládní koalice. Má k tomu i dobře našlápnuto. Pokud jeho plány ještě na poslední chvíli někdo z vlastních řad nezhatí. Například šéf vládní Slovenské národní strany a bývalý šéf Národní rady Andrej Danko, který dlouhodobě dává najevo, že se cítí být povolán k vyšším úkolům, než být pouze jedním z místopředsedů parlamentu a šéfem jedné z vládních stran. Danko je ale zároveň politickým obchodníkem, který ví, že na zvolení nemá šanci. O to víc by se ale mohl pokusit vyjednat za svou podporu pro Pellegriniho nějaké ústupky od svých koaličních partnerů. V zahraniční politice zatím Fico nenaplnil obavy, které se objevovaly v souvislosti s jeho proti ukrajinským vyjádřeními z dob předvolební kampaně. Na summitech v Bruselu byl pro pokračování finanční podpory Kyjevu. Zvedl dokonce ruku i pro další protiruské sankce a rozhodnutí zahájit s Ukrajinou oficiálně vstupní rozhovory. Asi ne, protože by o tom byl nějak zvlášť přesvědčený. Spíš si uvědomuje, že to patří i v unijních kruzích k dobrému tónu, k jakýmsi pravidlům správného stolování. Pokud by v tomto duchu v oblasti zahraniční politiky pokračoval, nemusela by to nakonec být ani tak špatná zpráva.