Bylo až komické, jakou potřebu vyjádřit se ke slovenským parlamentním volbám měli před jejich konáním čeští politici. Své si řekl i prezident Pavel, ministryně Černochová, ale i opoziční předák Babiš nebo exprezidenti Klaus a Zeman. Tito a s nimi i další se přimlouvali či varovali a mohou se teď pokládat za součást vítězného nebo poraženého tábora. Ve skutečnosti na Slovensku názory zpoza řeky Moravy zajímaly málokoho. Naši politici si beztak jen na slovenském ohništi přihřívali vlastní polívčičku. Zřejmé to bylo zejména u Andreje Babiše, který dokonce zajel do Bratislavy, aby tam natočil video zveřejněné až v okamžiku, kdy na Slovensku platilo moratorium na vedení kampaně. Hnutí progresivní Slovensko, jež bylo hlavním soupeřem Ficova směru, spojil s českými piráty a jejich program popsal slovy vítání migrantů, legalizace drog, vyšší daně, nižší důchody a poslušnost Bruselu. Dá se tušit, jak nepříjemně by se předseda v preferencích vedoucího hnutí ANO cítil, kde by u nejbližších sousedů uspěl. I proevropští liberálové příští kampaně totiž míní ladit podobně jako směr, což ostatně předvedli v souboji o Hrad. Počítejme s lavírováním v přístupu k EU i NATO, voláním po míru na Ukrajině za jakoukoliv cenu nebo ostrakizováním migrantů a menšin. Kdyby vyhrálo progresivní Slovensko, Babiš by se bál, že to posílí práci. Podobně jako se úspěch Zuzany Čaputové odrazil ve vítězství Petra a Pavla v českém prezidentském klání. K tomu však nedošlo a sociologové nyní mají příležitost nám vysvětlit, proč asi ani dojít nemohlo. Rozdělení společnosti je v zemi pod Tatrami výraznější než u nás a rozhodují zpravidla slovenské doliny, tedy území na sever a východ od bohaté Bratislavy. V sobotu večer, když slovenské volby vrcholily, jsem vyslechl zajímavou debatu mladých českých intelektuálů. Jedni tvrdili, že Slovensko je před Českem napřed. Za důkaz bral jeho členství v Eurozóně, druzí oponovali postavením menšin, zejména sexuálních, a stavem občanské společnosti. Svoji roli nepochybně hraje jistý tradicionalismus nebo křesťanský pohled na svět, jenž je na Slovensku intenzivnější než u nás. Jinak ale není radno rozdíly přeceňovat. Vstup Slovenska do Eurozóny i do schengenského prostoru je především zásluhou směru. Podobně se třeba česká sociální demokracie zasloužila o uzákonění registrovaného partnerství. Liberální síly bývají hnací silou pokroku, ovšem na Slovensku i u nás jeho konkrétní podoba záleží na ochotě konkurenčních ideových proudů. Dříve se dalo hovořit o Posledním slovu levice, dnes hodnotových konzervativců posbíraných napravo nalevo. Tím se dostáváme k tomu podstatnému, co charakterizuje vývoj slovenské i české politiky. Strany, zejména ty, které dobývají moc z opozičních lavic, spíše než na detailní socioekonomické recepty sázejí na emoce spojené se strachem z komplikovaného světa. Ten symbolizuje evropský Green Deal, narůstající migrace či relativizování ustáleného pojetí rodiny. Vždy se najde dost těch, kteří si nechtějí zatěžovat hlavy novotami a stýskají si po starých dobrých klidných časech. Proto to i v ČR budou mít liberálové těžké. Leknutí z Babiše, podobající se slovenskému leknutí s Ficem v roce 2020 byla spíš anomálii. Vždyť nástup národovců, tradicionalistů a hrdých populistům se netýká jen postkomunistické Evropy, ale i západních zemí. Ostatní strany mají dvě možnosti, jak reagovat. Buď se uklidňovat, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří a že i drsňáci Ficova ražení se umí chovat pragmaticky anebo najít jinou cestu a jiná témata, jak zaujmout občany, například zájmem o jejich životní úroveň i mzdy, důchody či stav veřejných služeb. Málo však na place. Kulturně civilizační války se budou snadněji a jsou rozpočtově nenáročné. Budeme na to připraveni, až se vydáme k urnám i my.