Kulturní konflikty pozdní moderní doby dostaly označení války, kterým se dnes zase šetří, když nedaleko od Česka zuří válka skutečná, když umírají lidé. Jenže tyto boje o zaručeně pravé kulturní hodnoty a priority, které mají organizovat společnost, aby byla spravedlivá vůči všem. Mojí svém, Arktidy a oběti. Řídí se vylučovací logikou přítel a nepřítel, která znemožňuje nejen dohodu, ale i jakoukoli smysluplnou komunikaci, protože cílem boje není najít pravdu, na ní se shodneme, nýbrž zadupat nepřítele do země a hlavně morálně zvítězit. O tom, že tento princip neomylně funguje, se přesvědčil Jiří Černický, mezinárodně uznávaný český umělec a pedagog VŠ uměleckoprůmyslové, který ze školy po 13 letech odchází proto, že už neumí působit prostředí permanentního ideologického podezření a úzkosti z hroutícího se světa, která se někdy stává omluvou za chybění nápadů a tvorby univerzálním alibi pro cokoli. Dopis na vysvětlenou, který byl určený studentům, se mezitím stal věcí veřejnou a sedmapadesátiletý Černický oblíbeným mediálním klaunem, z jehož vystoupení se vystřihují klípky pro pobavení. Černický není sám, kdo o takových věcech mluví. Jeho dopis ale na rozdíl od výstupu jiných není konfrontační, spíše skutečně vysvětlující. Je diagnostický. Snaží se vystihnout, proč se mu ve škole nedýchá svobodně a proč to škodí nejen jemu, ale i umělecké tvorbě na škole. Na uměleckých sporech není nic divného a nového. Tvůrčí spor o to, jak umění v té které době vytvářet, je podstatou vysokých uměleckých škol. A protože umělci vždy byli radikální, jedna skupina neměla umělecky ráda druhou. Když chcete cítit svět rafinovaněji, když naplno jako Klimt, nemůžete malovat krajiny, jako má náš. Spor o Černického ale není bitvou skupin ani uměleckých názorů a už vůbec ne válkou o umění mediální střelce. Nikoli studenti tu bojují za uznání výjimečnosti vlastní nohy, existenciálně postoje, z něhož se mohou vyvíjet jakkoli a kamkoli. Ať už si o tom ostatní a dějin umění myslí cokoli já. Solitér dějin, to je možná. Otázkou potom je, proč by k takovému sebe hledání měly sloužit umělci, kteří z dnešního pohledu na jednu reprezentují. Děkuji.

Jsi rigidní, minul z dějin umění a nemají či nesmí kritizovat dílo nově hledajících. Lze živit nové umění krví zombie? Jiří Černický podcenil sílu media lety, naopak si není dobrovolně nabyl na moc medy elity, která z každého sporu udělá kulturní válku s odpůrci establishmentu, propagátora patriarchátu a misogynie za vstřícné novele kritického učitele, rozzlobeného bílého stárnoucího muže, který přichází o moc, a proto nehledí všechny po hlavě a neříká máte to moc těžké. Umění zůstalo někde stranou. Ke škodě všech, kteří to zpovzdálí sledujeme. Nevíme, co s tím, když ta kulturní války nevěřím. Černický volající jako opuštěný na poušti v dopise tu empatii se dočkal ostrého nářezu a výsměchu. A to nejvíce od lidí, kteří žádají naopak empatii vůči studentům, vůči sobě a vůči všem, kdo je v systému nějak vylučovat a kteří na vcítění do druhých dokonce na schopnosti stávat se druhými staví strategii svého kulturního boje. Divná věc. Tyto kulturní války, všude tolik řečí o empatii a citlivosti a přitom taková řežba a bojovníci vcelku bezohlední solitéři.