Latinské úsloví demontují z Nilu misi balonům, tedy že o mrtvých se má mluvit dobré, dnes odmítají někteří kritici s tím, že se má o nich neříkat nic než pravda. Já jí to ovšem tak, že když někdo slavný u moře, vytahují před oči veřejnosti hlavně jeho hříchy, ať už domnělé nebo skutečné. A někdy pro úplnost poznamenají, že také něco zajímavého udělal, vytvořil, napsal. Nedávno tak počastovali zesnulého papeže Benedikta XVI. a nyní se jejich obětí stal slavný český spisovatel Milan Kundera, který zemřel 11. července letošního roku. Jistě, že se máme snažit vždy říkat pravdu, jenže to není tak snadné. Abstraktní pravdy platí vždycky a nezávisle na okolnostech. U konkrétních pravd ale na okolnostech záleží a někdy k tomu, aby byly pravdivé, dokonce vyžadují volný čas. No a co je konkrétnějšího než člověk, jeho život a smrt. Navíc platí, že oním vyjádřením nepříjemné pravdy o právě zesnulém člověku také něco nepěkného konáme, dotýkáme se truchlících lidí, kteří ho měli rádi. I to je důvod, proč bychom s nutkavým zvažováním jeho dobrých a zlých skutků měli. Lička v případě Milana Kundery si do toho ani s patřičným časovým odstupem asi netroufnu. Raději to přenechám spravedlivý mu soudci. O čem se však snad mohu zmínit i nyní, jim svůj kritický vztah k některým jeho myšlenkám v 60. letech po jeho vystoupení na čtvrtém sjezdu spisovatelů patřil vedle Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Václava Havla a několika dalších k mým hrdinům. Četl jsem jeho projev, který se ilegálně šířil na průklepovém papíře, s nadšením a stejně tak jsem přijal jeho román Žert. Pak mě ale zklamalo v 69. svou polemikou s Havlem o českém údělu. Zklamal mě do té míry, že jsem o dva roky později furiantsky odmítl nabídku jeho přítele, že mě s ním seznámí. Bylo to ode mě hloupé. Román Nesnesitelná lehkost bytí se ke mně dostal záhy potom, co vyšel, a zhltnul jsem ho na posezení. Bodejť by ne, vždyť postava hlavního hrdiny mi byla více než povědomá. A že jsem se nemýlil, mi později potvrdila osobně. Spisovatelské mistrovství bylo nepopíratelné a právem se toto dílo prosadilo jako skvost světové literatury. Měl jsem ale trochu dojem, že Kundera příliš vychází vstříc dobovým požadavkům a že jeho dvakrát zklamanou víru v naplnění Marxovi optimistické historické verze beztřídní společnosti vystřídala ironická skepse a nihilismus. Říká se, že disidenti vůči Milanu Kunderovi cítili jakousi iracionální a verzi, že mu záviděli jeho světový úspěch a nedokázali prominout hříchy z 50. let. Není tomu tak, vždyť významná část z nich nesla na hřbetě stejné břemeno viny jako on. S jeho úspěchu se malá vlastenecká dušička disidentů dokonce radovala, protože přece i on byl vlastně tak trochu jeden z nás. Jenom nějak v jeho díle nenacházeli nic, o co by se ve svém takřka beznadějné v zápase s komunistickou totalitou mohli myšlenkově obcí. V tom ohledu měl navrch Václav Havel, který neprožil trapné zklamání z vyvanutí historického optimismu, protože ho nikdy nesdílel a ani ne opíral svou naději na smysl disidentského konání o předpoklad, že nakonec všechno dobře dopadne. Věřil, že některé věci má člověk usilující o vlastní integritu dělat prostě proto, že jsou správné, bez ohledu na to, jak dopadnou. Jistou výjimkou se stala Kunderova esej únos západu. Ne snad tím, že by přinášela nějakou novou naději, ale svým poselstvím světu o přehlížené situaci středoevropských národů a o významu kultury pro národní existenci i pro moderní civilizaci. K této eseji rozhodně stojí za to se vrátit, protože klade otázky, na které hledáme odpověď dodnes. Velkého spisovatele nejlépe poctíme tím, že budeme číst to, co napsal. O tak jsem ho nakonec poctil i já.