Český konzervativismus? Kde se berou proruské postoje či blížící se volby na Slovensku a v Polsku? Nejenom? Tato témata rozeberou v následující půlhodince Názorů a argumentů naši komentátoři. Příjemný a ničím nerušený poslech přeje Petr Schwarz Názory a argumenty.

Český konzervativismus ožívá, všímá si publicista Jan Vávra. Co to s sebou přináší, rozebírá v následujícím komentáři.

Není to tak dávno, kdy o sobě poslanci KDU, kteří se hlásí ke konzervativismu, nechali slyšet během parlamentní diskuse o manželství pro všechny. V médiích se blýskla především poslanec Šimon Heller z dnes již legendárním tvrzením, že hovězí je hovězí a kuřecí kuřecí, z čehož prý vyplývá, že manželství je svazek muže a ženy není. Čtveřice lidoveckých poslanců překvapila i své koaliční partnery, když bez jakékoli dohody předložila návrh, který má z tuzemských zákonů vyškrtnout náhradní mateřství. A vláda se přitom zavázala, že náhradní mateřství bude regulovat, nikoli zakazovat. A nová pravidla mají být výsledkem koaliční dohody. Dokonce se na začátku září sešla speciální sestavená pracovní skupina, k níž mají lidovci svého zástupce. Jako obvykle se naši konzervativci vymezují především negativně, stejně jako odmítají náhradní mateřství. Nechtějí istanbulskou smlouvu, sňatky homosexuálů, potraty a drogy. Z toho mála, co chtějí, můžeme jmenovat sociální dávky, jako je porodné a příspěvky na vychované děti. Tím se shodují s SPD. Také chtějí, aby Marek Benda byl soudcem Ústavního soudu. Marek Benda představuje podobné konzervativní křídlo v ODS, ovšem asi nejskalnějším konzervativcem této strany je končící europoslanec Jan Zahradil. Jak silný je konzervativismus v ODS, předvedli i názorový přemet Alexandra Vondry, který se z disidenta, bojovníka za svobodu a spolupracovníka Václava Havla vypracoval na zastánce tradičních hodnot a brojil proti homosexuálům, cyklistům, transvestitům, nekuřákům i vegetariánům. Tak jako v jiných zemích i naši konzervativci bojují převážně kulturní války. Je to náhražka za absenci reálného programu. Kulturní války jsou ale pro konzervativce především bojem o uznání, což jen potvrzuje známou Havlovu teorii o hybné síle dějin. Zřejmá je inspirace Trumpem. Sebevědomí nalévá režim konzervativcům i vzestup AfD v Německu a Svobodné strany Rakouska. Nemluvě už o situaci na Slovensku nebo Polsku. Sílící aktivity lidoveckých poslanců souvisejí i se stále konzervativnějším vedením katolické církve, lépe řečeno některých konzervativních biskupů v čele s emeritním pražským arcibiskupem Dukou. Konzervativci se rádi ohánějí tradicemi. Ovšem to, co nazývají tradicemi, nejsou autentické tradice našich předků, kterých ostatně moc nemáme. Jsou to tradice nově konstruované v současné době. Jádrem konzervativní ideologie je stále představa, že je možné se vrátit někam zpět do idylické doby dávných časů, kde vše bylo jasné, lidé byli normální a kdy panoval řád a pořádek. Naším problémem je ovšem jiná, bohužel skutečná tradice českého konzervativismu, na kterou ale nemůžeme být zrovna hrdí. Jde o tendence, které se projevily během druhé republiky, kdy nemálo Čechů zapomnělo na naše údajné demokratické tradice, odmítlo svobodu a demokracii a rychle si osvojil o fašistické antisemitské názory. Na tuto neslavnou etapu naší historie bychom neměli zapomínat nesnášenlivost našich konzervativců vůči všem, kteří jsou jiní. Oslabování národa jako nejvyšší hodnoty i nenápadné hnědnutí této části politického spektra by mohlo liberální demokracii postupně podkopat, stejně jako se to stalo v Polsku a jak se to děje v současnosti i na Slovensku.