Včerejší summit Visegrádské čtyřky v Praze ukázal v krystalické podobě, že nedávné volby v Polsku, na Slovensku vygenerovali dvě zcela protikladné skupiny. Vrženo na jedné straně Bratislava a Budapešť na druhé. Tím dělítkem je válka na Ukrajině, ale také způsob vlády demokratický a liberální v Praze a ve Varšavě versus čistě populistický u Orbána a Fica. Česká a polská vláda vidí situaci na Ukrajině podobně a v souladu s celou EU, tedy Rusko jako neomluvitelného agresora o Ukrajinu jako oběť, který je třeba všemožně pomáhat. Když tu Bratislava se připojilo k dosud osamocenému Orbánovi v jeho kličkování, relativizování ruské agrese a odmítání vojenské pomoci Ukrajině. Naštěstí pro nás sdílíme stejný pohled s tou největší zemí regionu, s dnešním Polskem. Než Donald Tusk vyhrál na podzim volby, bylo možno účasti české pravice slyšet obavy, že bude vůči Putinovi měkčí, než byl Jaroslav Kaczynski a jeho vláda a že kdo ví, jak bude vypadat další polská pomoc Kyjevu. Opak je pravdou, což už dlouho říkali ti, kdo Polsku opravdu znají. Ihned po svém jmenování premiérem je přece Tusk na svou první cestu do Kyjeva a tam slíbil Zelenskému veškerou možnou pomoc a pro Ukrajinu už stihl burcovat i v Berlíně a v Paříži. Tusk ale není všechno ještě energičtější. V bití na poplach je jeho ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, letitý harcovník mezinárodní politiky, dobrý znalec Spojených států, který mluví výborně anglicky. Za ženu má známou americkou novinářku m Apple bychom. Ten teď strávil několik dní ve Spojených státech objížděním nejvyšších politiků, které se snažil přesvědčit, aby kongres schválil další balík pomoci Ukrajině, který na Trumpův pokyn blokují republikáni. Vystupoval tam jako sebevědomý politik suverénní země. Dostal se do všech důležitých médií, včetně rozhovorů s Fareedem Zakariou na CNN. Brali ho jako partnera, jehož názorům se naslouchá a on uměl zahrát na strunu amerického diváka. Shodu Kaczynského se nic takového žádnému polskému politikovi nepodařilo. A upřímně řečeno kromě Václava Havla ani žádnému českému Polsku je zkrátka mocnost. Jeden z pěti velkých států EU, které ho po Tuskově vítězství beru evropští i zámořští politici vážně. A kam po osmi letech zase začínají jezdit? Za měsíc dokonce poletí do Washingtonu společně polský prezident a polský premiér na setkání s Joe Bidenem u slavit 20 let od vstupu Polska do NATO. Stačí si připomenout, že prezidentům Klausovi ani Zemanovi se přijetí u amerického prezidenta nikdy nepodařilo. Po Ficově zvolení je jasné, že Slovensko pro nás přestává být tím nejbližším partnerem. Je v našem zájmu, abychom se sblížili a koordinovali s Polskem. Polsko je mocnost přitom tužky takovému partnerství nakloněn. V úterý v Praze řekl, že mezi Prahou a Varšavou nejsou žádné rozdíly v pohledu na svět, o té agendy. Teď jde o jednu strana premiéra Fialy. ODS v minulosti jednostranně sázelo na blízkost s Kaczynským, i když nám to v Evropě k ničemu nepomohlo. Tehdejší Polsko bylo vnímáno jako černá ovce. V českém státním zájmu je, aby premiér Fiala hodil tu tu příchylnost danou čistě ideologií za hlavu a budoval racionální vztahy s Ruskem a jeho Polskem. Nakonec včera Tuska v Praze přijal už prezident Pavel