Spalo. S blížícím se přelomem roku, kdy se minimální mzda obvykle navyšuje, se nejnižší možné ohodnocení práce opět dostává intenzivněji na přetřes. Aktuálně činí 17300 korun hrubého a pobírá ho kolem 150000 lidí. Přičteme-li k nim členy jejich domácností, ovlivňuje tak materiální situaci několika stovek 1000 lidí u nás. Odbory požadují navýšení na 19500 korun, tedy o asi 12 %, což představuje jen o málo víc, než o co čeští zaměstnanci meziročně kvůli inflaci reálně přišli. Konkrétní stanoviska zaměstnavatelů a vlády ještě s námi nejsou, průběžně se ale vyjadřují zdrženlivě až odmítavě. Jsem jste se. Objevují též expertní komentáře tvrdící, že by takové navýšení bylo nezodpovědné, protože by jen dál roztáčelo inflaci. Toto tvrzení ovšem sotva obstojí, a to jednak čistě právě proto, že by se nejméně vydělávající lidé reálně polepšili jen drobně. Z velké části by šlo hlavně o obnovení jejich dřívější kupní síly. To je v mezinárodním srovnání tak jako tak nízká. Kupříkladu zaměstnanci na německé minimální mzdě se toho z ní mohou pořídit až dvakrát víc. Jejich čeští protějšci tedy určitě žádným rizikovým konzumem nehýří. Kromě toho je v mezičase již potvrzeno, že aktuální inflace není v žádném případě primárně ta žena přemrštěnými mzdovými požadavky, ale naopak nadměrnými zisky na úkor rostoucích cen a propadající se reálných mezd. Využívat neexistující hrozby ústavě inflační spirály proti těm nejméně vydělávajícím, kteří bojují o schopnost proplatit alespoň nejzákladnější potřeby, tak hraničí s nemravností. Česká minimální mzda znamená v dobu navzdory práci na plný úvazek dlouhodobě a aktuální krize problém jen zhoršila. Existuje mezinárodní expertní shoda na tom, že chudý je ten, kdo vydělává méně než 60 % nového mediánu dané ekonomiky pro Česko tedy pod zhruba 22000 hrubého. Český stát i zaměstnavatelé tak u nás skrze nízko minimální část zaměstnanců systematicky k chudobě odsuzují. Indikátory, které se dívají i na výdajovou stránku věci, tedy jaké základní potřebě třeba ze msty pokrýt, dochází k ještě dramatičtějším závěrům. Například nástroj tzv. minimální důstojné mzdy ukazuje, že nutným výdajům by odpovídal dokonce víc než dvojnásobek aktuálního zákonného minima. Co této situace pozoruhodné s českým zaměstnavatelům dlouhodobě jejich odpor k razantnějším navyšování nejnižších výdělků prochází. Možná by bylo načase, aby směrem k nim častěji zaznívalo, že pokud si nemohou dovolit svým zaměstnancům platit alespoň tolik, aby je nenechávali v chudobě, tak si musí svůj byznysový plán být lépe promyslet nebo od něj upustit, protože očividně není funkční. Ani ekonomové koneckonců pro budoucí rozvoj českého hospodářství, který vláda spolu se zaměstnavateli v posledních týdnech intenzivněji promýšlí, neradí nic jiného, totiž se s pomocí tlaku na mzdy postupně mizerně placené práce s nízkou přidanou hodnotou zbavit. Vláda prozatím naopak uplatňuje strategii dorovnávání nízkých mezd o to větším objemu na dávkách. Čím nižší mzdy oproti stoupajícím cenám jsou v zemi, kde čistá minimální mzda už pomalu nepokryje ani holý nájem nebo se s ní dá pořídit několik větších rodinných nákupů potravin a nic dalšího. Tím de facto dotuje typ byznysu, o který sama do budoucna už nestojí. Zvýšení zákonné minimálně tak je záhodné z mnoha různých perspektiv, zatímco s ní spojená rizika obvykle zveličována. Od nadcházejícího tripartitního vyjednávání na toto téma bychom měli žádat přinejmenším komplexnější a kritičtější debatu než obvykle zaměstnavatelské a vládní veto s lakonickým odkazem na přehnanost požadavku. Očekávat za práci aspoň o málo víc než chudobu je totiž opakem přehnaného