Při každoročním dohadování o minimální mzdu vždycky nastane kocovina. Ministerstvo práce se obvykle pohádá s odbory, v důsledku musí rozhodovat vláda a nespokojení jsou všichni. Stejný průběh mělo také letošní inscenace stále stejného scénáře vláda nakonec nejspíš nařídí zvýšení minimální mzdy o 1600 korun, tedy na 18000 korun 900 měsíčně. Protestují především odbory. Špatné svědomí má ale také obyčejný občan, který za 18900 hrubého zpravidla nepracuje. Možná by bylo lepší, kdyby se těm lidem na minimální mzdě přidalo víc, myslí se obvykle. A stejným směrem se vydává také většina komentářů. V této úvaze se manifestují chvályhodné emoce, o tom není sporu. Ovšem nemůže s nimi souhlasit ekonomický rozum. Argumentace těch, kdo doporučují nízkopříjmovým pracovníkům přidat, vychází z úvahy, že v evropském srovnání je tuzemská minimální mzda příliš nízko a pohybuje se v rozmezí šesti až 800 eur měsíčně, stejně jako ve všech postkomunistických státech s výjimkou Slovinska. Ovšem v sousedním Německu je třikrát vyšší. Proč by tady nemohly podniky připlatit? Tato úvaha je přehledná a jednoduchá, dá se s ní okamžitě souhlasit. Bohužel i jednoduchá až moc a zakrývá souvislosti. Čertovo kopýtko se skrývá ve srovnání platů mezi zeměmi. Obvykle se totiž srovnává hrubá mzda v eurech a pak srovnání pro Čechy dopadá dost špatně. Pokud se ovšem přihlédne k tomu, jak je vysoká čistá mzda a kolik si člověk za vydělané peníze koupí, tak na tom Češi zdaleka tak špatně nejsou. Třeba v případě čtyřčlenné rodiny, která žije z jednoho průměrného platu, si Češi podle Eurostatu mohou dovolit jen 60 % toho co Němci. Ovšem zhruba stejně jako Španělé nebo Italové a o poznání víc než jiné postkomunistické národy. Výjimkou jsou Poláci, kteří sice nemají vyšší plat než Češi, za to mohou spoléhat na nízké ceny. Tím odpadá hlavní argument, že tuzemské mzdy jsou v rámci Evropy příliš nízko a že tedy je třeba zvýšit aspoň minimální mzdu. Zároveň i evropské srovnání nabízí jiné řešení. Tuzemské odvody ze mzdy patří k nejvyšším, zvláště u těch rodin, které právě nevychovávají děti. Pokud by se stát uskromnil, nebylo by nutné minimální mzdu vůbec zvyšovat. To by ovšem bylo z pohledu státu dvojnásob nevýhodné. Jednak bych vzdal části svých dosavadních příjmů, jednak se zvyšování minimální mzdy zvyšují budoucí odvody zaměstnanců do státní pokladny. Jednání o minimální mzdě tedy nemusí probouzet každoroční morální kocovinu z toho, že někteří lidé berou o hodně méně než průměr. Skutečným důvodem případné frustrace spíše může být připomínka, že stát svým rozsáhlým přerozdělováním připravuje zaměstnance o tolik peněz jejich výdělku, že mnozí z nich nakonec mohou opravdu sloužit jako příklad pro oblíbenou metaforou o pracující chudobě.