Hráze o pomoci Ukrajincům už nestačí. Osud ukrajinských válečných běženců je příkladem toho, jak složitého pletiva vztahů, okolností a emocí je utkána zdánlivě jednoduchá věc. Rusko přepadlo loni v únoru Ukrajinu, bombardovalo města a donutilo jejich obyvatele prchat. Matky popadli děti a vydali se na cestu, aby jim zachránili život. Občané ČR to pochopili a nabídli jim všestrannou pomoc, ubytování, peníze, práci, místa ve školách. Tady lineárně jednoznačný příběh končí. Jak plynul čas, začaly se objevovat pochyby, kritika a odsudky. Vládní politici většinou z nich smetli ze stolu větou o ruském útočníkovi a podpoře Ukrajiny, která je nezbytná i z hlediska naší bezpečnosti až dosud. Důsledky ruské agrese jsou mnohonásobné a do jisté míry se podepisují i na určité nervozitě, kterou pociťujeme v naší zemi, připustil premiér Petr Fiala v pondělním projevu při setkání českých diplomatů. V čem tedy ona zjitřenost tkví? Její kořeny jsou v nedobré ekonomické situaci. Politici se nedokázali poprat s energetickou krizí, která má mimo jiné na svědomí vysokou inflaci. Čechům a Moravanům a Slezanům se prodražuje živobytí. Mají hlouběji do peněženky, ačkoliv pracují stejně jako v minulých letech. Na drahou elektřinu a plyn nejvíc doplácejí důchodci a nízkopříjmové domácnosti. Jak ukázala analýza Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, v takových poměrech mají lidé tendenci hledat viníka. Určitě ho nacházejí ve vládě, která má už jen čtvrtinovou podporu veřejnosti. S politickou situací je podle CVVM nespokojeno 63 % respondentů. Každá koruna, kterou stát vydává, je proto pod drobnohledem a množí se otázky, zda finanční injekce uprchlíkům nejsou příliš velké. Ačkoliv má pětikoalice po ruce baterii neprůstřelných argumentů, neumí je používat málo. Zdůrazňuje, že do pracovního procesu se zapojily přes dvě třetiny ukrajinských přistěhovalců, avšak 58 % z nich je zaměstnáno pod úrovní své kvalifikace. Průzkum společnosti PAQ Research dále dokládá, že čtyři z 10 uprchlíků dostávají nižší plat než jejich čeští kolegové na stejné pozici. Dělají prostě práci, kterou by tuzemec za tak mizerné peníze nevzal. Jenže lidé si přidávají i jiné zkušenosti. Podnikatelé si stěžují, že třeba v pohostinství jsou některé Ukrajinky nespolehlivé. Na místě nevydrží, jdou si vlastně jen pro razítko. Varovná jsou i čísla ze vzdělávacího systému, neboť se nedaří ukrajinské žáky začleňovat do dětských kolektivů základních škol, přičemž ty střední navštěvuje pouhá polovina z příchozích teenagerů. Když pak začaly probleskovat informace o rozbrojích mezi místními Romy a Ukrajinci, nebo se dokonce objevila zpráva o krutém znásilnění mladé dívky, které měl na svědomí občan ukrajinské národnosti. Vlna nedůvěry se zvedla do nebývalých výšin. Kriminalistické statistiky v tak vypjaté atmosféře agendu neurčují. Zkrátka po víc než roce a půl je nutné o této problematice mluvit jinak. Fráze, že Ukrajincům a musíme a budeme pomáhat tak dlouho, jak to bude třeba, už nestačí. Jak koly vyjadřuje bytostný zájem českého obyvatelstva.