Pro ty, kdo v 68. ještě zažili 21. srpna ruské tanky v ulicích českých a slovenských měst, musel být loňský vpád Putinových vojsk na Ukrajinu něco jako deja vu. Zároveň se ale ukázalo, že tehdejší traumatickou zkušenost představila česká společnost ve svých moderních dějinách v jednu nadmíru pozitivní tradici. V dobách ohrožení základních hodnot je schopna se semknout, být solidární a ukázat se sobě i světu z té lepší stránky. Jinak by nikdy nemohla projevit takovou míru empatie, jakou dala najevo, když u nás začali uprchlíci z Ukrajiny hledat útočiště ne po stovkách, ale po statisících. Před až neuvěřitelně brutální ruskou agresí utíkali z Ukrajiny do bezpečí především matky s dětmi a lidé jim otevírali nejen své domovy, ale i svá srdce. Bohužel, podobně jako po 68. vydrželo toto vzepětí české společnosti sotva rok, takže se dnes zdejší atmosféra podobá spíš 69., u kdy se vzájemná důvěra a solidarita začínal nadrolit, což se před 55 lety ještě dalo pochopit. Lidé právem cítili, že je jejich komunističtí vůdci zradili a stáhli se do soukromí, jak to tehdy nazval Petr Pithart. Privatizovali své životy mi síly, vzájemná solidarita dnes má to samozřejmě zcela jiné důvody. Podtext je ale obdobný. Nad empatií začíná převažovat v lepším případě lhostejnost a v tom horším egoismus a naprosto bezdůvodná závist vybičovaná populistickými zkazkami o Ukrajincích, které vláda údajně upřednostňuje před zdejšími občany. Je to cesta přesně tam, kde chce Kreml ČR mít. Jenže zatímco před 55 lety zahrnoval i ruští okupanti československé obyvatelstvo až komicky absurdní propagandou, na první pohled rozeznatelnou jako padělek. S rozšířením internetu Rusko svou subverzi ní strategii zdokonalilo. Cílem Moskvy už není obyvatelstvo v demokratických státech přesvědčit a získat na svou stranu, nýbrž ho směsí lží, polopravd a na hlavu postavených argumentů zmást natolik, až neví, čemu se dá ještě věřit. Vzhledem k neblahým zkušenostem s ruskou agresí je až s podivem, na jak úrodnou půdu tyto snahy Kremlu v Česku padají. Tím spíš je proto důležité připomínat si 21. srpen 1968 jako den, kdy naděje na život ve svobodě sice u hesla na dalších 20 let, ale zároveň se zrodilo celospolečenské povědomí, že když jde opravdu do tuhého, zvládneme to.