Ne 30. září se budou na Slovensku konat předčasné volby, v nichž zatím v průzkumech vítězí Ficova strana SMER. Ta, jak napsal Martin Šimečka, spolu s fašisty naznačuje voličům, kteří mají většinovou zkušenost poddanstvím, že ze všech forem otroctví byli nejlepší fašismus a komunismus, a proto by se k nim měli upínat. Jinými slovy orientovat se na Rusko. Bohužel toto naznačování má základ v historii, která vyšlapala Ficovi cestu. Pro Slováky tradičně největší hodnotu představovala samostatnost a té byli ochotni podřídit vše ostatní. Slovenský štát v letech 1939 až 1945. I když byl fašistický, představuje pro ně významný moment a budování tzv. socialismus znamenalo v její historii nejrychlejší průmyslový i společenský rozvoj. Na rozdíl od Čech a Moravy, kde toto období znamenalo zaostávání. Připomeňme si alespoň ve stručnosti rok 1944, kdy bylo zřejmé, že fašistické Německo, s jehož pomocí se zrodil slovenský stát, prohraje, pronesl jejich ministr obrany projev zaměřený proti Slovenskému národnímu povstání a vyzval vojáky, aby nekladli odpor německým vojákům. Tehdy se mimo jiné na Slovensko uvažovalo o separátním míru, který by jim umožnil existenci mimo obnovené Československo. Mezi tyto lidi patřil i ministr obrany generál Ferdinand Čatloš, který se chtěl dohodnout se Sovětským svazem. A slovenští komunisté šli tehdy ještě dál a hovořili o možnosti připojení k Sovětskému svazu. A rozdíl byl zřejmý i v roce 1968. Členové předsednictva tehdejšího ústředního výboru Komunistické strany Slovenska v době, kdy přišla první zpráva o okupaci, byli rozděleni stejně jako soudruzi v Praze. Jenže v opačném poměru. V Praze byli komunisté proti invazi, v Bratislavě s ní většina souhlasila, i když v obou případech jen o jeden hlas. Apod. vyznělo i slovenské veřejné prohlášení. Invazi neodsoudilo a jen konstatovalo, že mají situaci pevně v rukou a vyzvali Slováky, aby normálně pracovali, neprovokovali vojáky a zachovali klid a rozvahu. Dokonce se v jednu chvíli ozval na Slovensku i hlasy volající po připojení k Sovětskému svazu. S podobnými vstřícnými výkřiky se můžeme setkat i letos na předvolebních mítincích strany SMER. Fico není pro Ukrajince, ale pro Slováky. Hájíme politiku Ruska, brojíme proti pokrokářům a fašistickému liberalismu Bruselu a vzpomínáme na skvělé časy za komunismu? Či je možné zaslechnout, že vše zlé přišlo ze západu a prezidentka Čaputová je americkou agentkou. Přesto je tam možné zaznamenat jistý posun. Strana progresivní Slovensko pozvolna dotahuje směr. Bohužel ale ani ta okolnost, že by tato strana vyhrála, nemusí znamenat, že sestaví vládu. A hlavně kromě politické orientace, kterou chce Fico změnit, ohrožuje Slovensko dle Evropské komise nejhorší udržitelnost veřejných financí v EU a řítí se do bankrotu. Pokud by se situace za Fico zhoršovala, těžko může žádat o pomoc Brusel. Když EU odmítá. Situaci by jistě využilo Rusko.