Pokud někdo želí vítězství Recepa Tayyipa Erdogana, pak jsou to z velké části mladí Turci. Jeho setrvání u moci vidí mnozí z nich velmi černě a dokonce mluví o odchodu ze země. Proč tomu tak je? Erdogan získal těsně nadpoloviční většinu hlasů, ale mezi mladými lidmi podle ještě předvolebních průzkumů měl podporu jen asi 20 procentní. Přitom mladí lidé představují vzhledem k tamní porodnosti poměrně velký podíl voličů. Jen prvovoličů bylo zhruba 5 milionů. Většina z nich si nepamatuje v čele vlády nebo státu nikoho jiného než právě Erdogana. Vždyť se stal poprvé premiérem v roce 2003, prezidentem roku 2014. Nepamatují si dokonce ani jeho zásluhy o stabilizaci země a hospodářský rozvoj první dekády jeho vlády. Vnímají hlavně úpadek ekonomiky i demokracie posledních let. Mají také zcela jiný pohled na svět a politiku než jejich konzervativnější rodiče a zejména prarodiče. 83 % z nich odpovědělo, že je pro ně velmi důležité, aby žili v zemi, kde je zajištěna svoboda vyjadřování. Většina dotázaných ve věku 18 až 30 let vidí kooperaci s USA, NATO a EU pozitivně a kontakty s Blízkým východem Ruskem a Čínou spíše negativně. Jsou také mnohem skeptičtější ohledně vývoje v Turecku než starší generace, a to i podle předvolebních údajů. Jen 18 % z nich cítí naději a jen devět % pociťuje hrdost na Turecko. K paradoxům patří, že generace zformovaná školními osnovami podle střihu umírněně islamistické AKP je výrazně sekulárně nižší než ta předchozí a má kritičtější pohled na přítomnost náboženství ve veřejném prostoru. Mnozí mluví o tom, že nechtějí žít v turecké obdobě íránské islámské republiky. Dokonce i poslanci AKP musejí krotit své islamističtí naladěné partnery z menších stran, protože současně vyrostla generace mladých žen, které jsou zbožné a kulturně konzervativní, ale současně jsou vzdělané a usilují o vlastní kariéru a osobní seberealizaci tak říkajíc se šátkem na hlavě. Celkově ale zůstává Turecko generačně rozděleno a mladí obyvatelé mohou mít pocit, že jim starší Turci zničili životní perspektivy. A tak se v nejrůznějších reportážích objevují mladí lidé, kteří mluví o odchodu ze země. Mnozí z nich to udělají, protože v současném Turecku je možné se dostat do potíží kvůli pouhému tweetu. Navíc se pravděpodobně bude zhoršovat ekonomická situace, pokud se Erdogan nevrátí k vlastním kořenům a ne povolá zpět pragmatiky, experty, s nimiž začal počátkem tisíciletí reformovat zemi, hrozí jeho zemi odliv mozků. V Evropě by tak mohly vznikat nové turecké diaspory, tentokrát vzdělaných a globálně uvažujících lidí. Paradoxní je, že potomci tureckých vysídlenců, kteří do zahraničí odešly za manuální prací a žijí už několikáté generaci v Evropě, mají volební právo a v průměru podporují Erdogana více než obyvatelé původní vlasti. Další šanci na změnu dostanou mladí lidé v Turecku zase až za pět let. Někteří se obávají, že pro ně už bude pozdě.