Názory a argumenty

Jan Fingerland: Erdogan a Putin se milují. Anebo se možná jen potřebují

Názory a argumenty

Jan Fingerland: Erdogan a Putin se milují. Anebo se možná jen potřebují
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho ruský protějšek Vladimir Putin (13. října 2022)

Plus

Není to tak dávno, co se Ankara po sestřelení ruského letounu dostala do konfliktu s Moskvou a turecký prezident se z této srážky odbelhal velmi pochroumaný. Přesto v těchto prezidentských volbách Putin podporoval právě Erdogana. Proč?
Jan Fingerland

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Není to tak dávno, co se Ankara po sestřelení ruského letounu dostala do konfliktu s Moskvou a turecký prezident se z této srážky odbelhal velmi pochroumaný. Přesto v těchto prezidentských volbách Putin podporoval Erdogana. Proč? Moskva vlastně ani moc neskrývala svou podporu stávajícímu prezidentovi a opoziční kandidát Kemal Kilicdaroglu si dokonce stěžoval na dezinformace ruského původu, které ho měly poškodit. Jiné zdroje spekulují o přítomnosti četných ruských agentů v Turecku, případně velkém nákupu tureckých novinářů za ruské peníze. Historie Rusko tureckých vztahů je velmi dlouhá, zejména pokud o ní započítáme období obou impérií carského a osmanského. Tehdy spolu soupeřili a soupeří částečně i dnes. Dílčích otázkách, jako je vývoj v Sýrii, Libyi, otázce, Arménie a Ázerbájdžánu, dokonce i Ukrajině. Vždyť Turecko dodávalo a dodává drony, které zejména na začátku sehráli významnou úlohu při ničení ruských tanků. Kde se tedy vzal zvláštní fenomén neskrývané Putinovy podpory pro Erdogana? Podle některých názorů hraje úlohu i určitá vzájemná sympatie nebo přinejmenším podobnost dvou stárnoucích autokratů s mesiášským komplexem. I když Erdogan je přece jen autokrat volený, nějakou úlohu hraje snaha obou politiků vzájemně se využívat při odstiňování jiných tlaků, zejména těch ze západu. Oba se také snaží najít společnou řeč s Čínou, případně Íránem a dalšími státy, které se cítí být součástí protizápadní ho, ale také proti liberálního a antidemokratického bloku. Případě Turecka jde o paradoxní postoj, protože Ankara nadále zůstává uchazečem o členství v EU a členem NATO, ale intenzivnější a přinejmenším zdánlivě srdečnější kontakty udržuje s Moskvou. Projevuje se to i ve známém nákupu protileteckých systémů S-400 z Ruska nebo výstavbou jaderné elektrárny od Rosatomu. Obchod obou států kvete. Polovina turecké energie pochází z Ruska, ať se jedná o plyn nebo ropu. Rusko nyní také vítá, že jeho lépe postavení turisté mají kam jezdit a kde investovat do nemovitostí, když Evropa je pro ně uzavřena. Někteří politologové mluví o politice kompars metalizace, schopnosti Ruska, Turecka rozdělit jednotlivé otázky a dosáhnout toho, že neshody v určitých oblastech neznemožní spolupráci v jiných. Možná není náhoda, že jde o pojem převzatý z psychologie, kde označuje schopnost myslet si více vzájemně rozporných věcí. Současně je ale třetí skupina pozorovatelů, podle kterých se nad Rusko tureckým zbraním vznáší oboustranné vědomí, že i toto oslabené Rusko může svého menšího souseda kdykoli zdrtit. Stačí zastavit dodávky energií. Tedy žádná láska, ale medvědí stisk. Politik tak zkušený a pragmatický jako Erdogan ví, že EU nebo Ameriky se v tomto smyslu bát nemusí. Ale bos v Moskvě umí být nemilosrdný a vždy to rád předvede. Na druhou stranu, pokud se nestane nic neočekávaného, Erdogan bude vládnout Turecku ještě za několik let. V případě jeho kolegy v Moskvě to nyní zdaleka není tak jasné. Naposled se tedy možná bude smát Erdogan.

Ostatní také poslouchají