Výsledky studie Deloitte proper ty indexy 2022 ukazují, že pořízení vlastního bytu o ploše 70 m čtverečních vyjde občana ČR na 13,3 průměrných hrubých ročních platů po nárůstu o 1,1 průměrných hrubých ročních platů. Od roku 2021 se tak ČR řadí na pozici země s nejméně dostupným vlastním bydlením v Evropě. Tak zní závěry nejnovější studie o dostupnosti bydlení napříč Evropou. Z nich ČR už zase nevychází zrovna nejlépe. Nepřekvapivě je situace nejhorší v Praze. K získání vlastního bydlení vychází na 15 3 průměrných hrubých ročních platů. Souvisí to samozřejmě i s tím, že naši mzdová hladina je stále dost nízká. Podobné zprávy ale čteme prakticky už několik let v kuse. Krize bydlení si mezitím stala jedním z ústředních témat české společnosti i politiky. Dříve čistě individualistický narativ, který se zmohl akorát tak na dobré rady typu tak se přestěhujte do levnějšího, pomalu mizí. Ukazuje se totiž nedostupnost bydlení či nárůst výdajů na něj, a to i důsledkem inflace, postihuje čím dál, tím širší vrstvy ve společnosti. I proto ministr pro místní rozvoj za Piráty Ivan Bartoš nastartovala hned několik projektů, které by dostupnost bydlení měly zlepšit. Sám přitom přiznává, že jen komerční výstavba tento problém nevyřeší, a pod kuratelou mnoha odborníků a odbornic tak vzniká zákon o podpoře bydlení. Na dotacích a úvěrech bude rozděleno 800 milionů korun a vzniknout má kolem 300 nájemních bytů, hlavně obecních. Jde ovšem jen o jeden střípek z celé mozaiky připravovaných opatření, která budou více cílit právě na obecní výstavbu a nájemníky. Ukazuje se totiž, že trend vlastnického bydlení, kterým bylo Česko v rámci svého postkomunistického vývoje silně zasaženo a ze kterého se stal dominantní trend na trhu, se musím mírně proměnit. Neobejde se to však bez větší ochrany nájemníků a nájemnic, kteří mnohdy čelí velké nejistotě. Především proto, že sehnat smlouvu na dlouhodobější pronájmy takřka nemožné. Nájem městský status tak v sobě skrývá neustále obavy z každoročního navyšování nájmů. Na rozdíl od řady západních zemí byla u nás pozornost politiků upnuta především na individualistický přístup k bydlení. Jakoby jedna ze základních životních jistot úplně vypadla z hledáčku státu. A to přitom spolu se zdravotnictvím nebo vzděláváním tvořilo bydlení jeden z pilířů poválečného vývoje demokratických zemí. Obce nestaví nebo staví velmi málo. Zákon o sociálním bydlení nemáme. Stále tu na ubytovnách nedůstojných podmínkách přibývají třeba rodiny s dětmi nebo chudí důchodci. Města ještě donedávna privatizovala své bytové fondy naprosto bezhlavě. My máme dobře nastavené daně z nemovitosti a developeři ani dnes nejsou tlačeni k odpovědnosti za více dostupnou výstavbu, která by třeba v Česku mu poskytovala i část sociálního bydlení jako kontribuce za poskytnutá území. Pokud další roky nechceme číst o tom, jak je Česko jednou z nejvíce nedostupných zemí v otázce bydlení, musí se dát věci do pohybu. Bydlení je přece nad zlato.