Posloucháte podcast pořadu Host Lucie Výborné. Mým hostem je dneska, muž, který byl náčelníkem centra let.

Záchranné služby v Líních u Plzně. Ředitelem letecké záchranné služby Armády ČR, kde je v současné době civilním spolupracovníkem. Taky učí na Západočeské univerzitě a stále vykonává práci. Jak obvodní lékař doktor Michal Mareček, nestor mezi lékaři letecké záchranné služby. Děkuji, že jste si na nás udělal čas. Dobrý den. Dobrý den. První let s vrtulníkem v pozici lékaře musí být nezapomenutelná záležitost. Co ten poslední?

První let, ten já jsem a psal a ještě hluboce na vojně, když se ještě o záchranný službě nevěděl, tak když jsem byl jako absolvent, tak jsem s nějaký polámaný parašutistický, no, ještě mi čtyř kol a navíc jsem toho hodně jak v vrtulník a ta křídla těch letadlech na různých doprava zdravotnický, tak ono se vám to potom trošku setře, vás to začne trošku mrzet. Jako teď už budu mimo a teď už to není o tom, ale je to taková práce, že si zase člověk rychle uvědomí, že kov 70 nepolezu po laně z vrtulníku a ne budu vybíhat do pátého patra, bych se neudýchá apod.. Takže člověk si s tím svým způsobem smíří. Samozřejmě. Věděl jsem, ke kterému datum ukončím. Ke Krymu, ne. Tomu budou slýchat uniformu. Ke kterému datu mu budu předávat. Velení toho útvaru u nás je dokonce dělá, když takto někdo končí, tzv. poslední let, který už není snad, že by se letělo k pacientovi, ale dostanete na chvíli vrtulník a provezou vás tam, kde bydlíte. A tam se kouknete a takový. Pak vás vykoupou šampusu, hodí vás do vody. Prostě je to taková letecká tradice, tak to je vlastně ten jakoby poslední let. Ale jinak já jsem nedělal i kamna. Rozdíly mezi tím lítají, co se tam, kam je potřeba. Já pravda, už i když jsem šéfoval, taky konci už jsem těch letů v tom vrtulníku mnoho neměl, protože ono opravdu tam bylo té práce dost a člověk nemohl být zároveň ve službách a zároveň každý den tam od rána do večera. Takže já jsem ty poslední léta absolvoval spíš ty dálkový lety, když jsem viděl Afghánistán i setin Dánsko, když se ti lidi prostě tyto lety Airbusem letadlem. No a samozřejmě občas jsem se tím vrtulníkem svést i bylo potřeba, ale už to zdaleka nebylo, jako když jsme začínali v roce 98. Jde Sokolem třeba anebo i tenkrát třetím v tom roce 91 z mé dvojkami, kdy měl člověk nalítáno 1000 hodin za rok a bylo šest letů denně. A byl, mám jedno, jestli spíte ve vrtulníku nebo posteli. Prostě bylo to pořád, takže to jsme se na vítali hodně.