Současná doba jako každá jiná má své charakteristiky technologickou revoluci, klimatickou krizi, doznívající vysokou inflaci, geopolitické konflikty, populismus a dluhy. A vlastně to vše spolu souvisí. Globální dluh loni na podzim vyšplhá na neskutečných 307 bilionů dolarů. V korunách se v řádech milionů, a to navzdory vysokým úrokovým sazbám, které zadlužování brzdí. Zhruba třetina dluhu připadá na veřejný, tedy vládní dluh. Nárůst státních dluhů zrychlil od pandemie, kdy většina vyspělých zemí rozdávala štědré kompenzace domácnostem i firmám v uzavřené ekonomice. Zadlužování pokračovalo i pak kvůli energetické krizi, kterou se opět většina vlád snažila nějak zmírnit. Toto spolu s logistickými zácpami a zostřenými zahraničními konflikty, které rozhodili mezinárodní obchod, akcelerovalo inflaci. Nejvyšší zadlužení mají tradičně vyspělé země Japonsko, Spojené státy i Evropa. Státy Eurozóny hospodaří s průměrným dluhem přes 90 % HDP, celé EU to zhruba o 10 procentních bodů méně. Rozpočtová kázeň je velké téma třeba v Německu, kde schovávání peněz do mimorozpočtových fondů, což v Česku dobře známe z konce 90. let, vedlo k politické krizi a ohrožení klimatických plánů. V Česku je nyní horkým diskuzním tématem přijetí eura. Maastrichtská kritéria stanovují pro členské státy závazek nemít dluh vyšší než 60 % HDP. Jednak to skoro nikdo neplní, za druhé Brusel závazek pozastavil během pandemie, takže hříšníkům nyní nehrozí sankce už ani na papíře. Česko patří mezi evropskými zeměmi k těm nejméně zadluženým a syrské kritérium vyplnilo ještě pár let úplně v pohodě. Vládu ale znepokojuje rychlý růst zadlužení. Proto sáhl k šetření v podobě konsolidačního balíčku. Proč je vysoký dluh vlastně špatný? V teorii platí, že čím vyšší dluh, tím víc roste pravděpodobnost bankrotu, což se projeví i ve vysokém úroku, který země musí platit. Pokud je dluhu moc, musí investory uplácet stále vyššími úroky, aby dluhopisy kupovali, protože vláda splácí velké sumy, v rozpočtu má méně peněz na jiné nutné výdaje. Hodně zadlužené země se většinou snaží devalvovat měnu, aby hodnotu z dluhu snížily, takže roste měnové riziko i inflace. Takto dlouhodobě hospodaří Argentina či Turecko. Před Eurem to bylo zvykem i na jihu Evropy. Prostě velký dluh je něco, co do slušné společnosti nepatří. Jenže jsou si rovní a rovnější. V praxi to tak úplně není. Bohaté ekonomiky jsou pro investory natolik atraktivní, že velký dluh unesou jako zmíněná Amerika, Japonsko či Británie. Vládní dluhy přesto nejsou jen negativní věc. Globální dluh vzrostl v poslední dekádě o třetinu v době, kdy se výrazně zvýšilo bohatství celého světa a lidstvo zažívá velký technologický pokrok. Období velkých inovací v historii včetně průmyslové revoluce byla většinou spojeno s obdobím vyšších dluhů, které jsou motorem ekonomického růstu. Velké škrtání zastaví investice a růst, jako se to stalo v Česku po finanční krizi. Jenže jak se mohou vlády z hory dluhů vyhrabat ven? Nebude to jednoduché. Letos bude ve světě supervolební rok, bude se konat nejvíce voleb v historii. Před volbami se do nepopulárních řešení, jako jsou rozpočtové úspory, moc nikomu nechce, zvláště v současné éře politického populismu. A nějaké volby jsou vlastně vždycky. Zbývá naděje, že ekonomika se rozjede natolik, že si s dluhy poradí trh sám, anebo se prostě tradičně průšvih odsune někam do budoucnosti.