Odpůrci současné vlády se od jejího začátku těšili, jak se jí koalice při nejbližší příležitosti pohádá a rozpadne. Příznivá osobní chemie jejich politiků, strach ze silné opozice i přívětivé konsensuální vystupování premiéra Petra Fialy zabránili, aby se něco takového stalo. A jestli něco mohlo být rozbuškou hlavně v koalici spolu. Měly to být blížící se volby do Evropského parlamentu. Evropské třecí plochy mezi KDU-ČSL a TOP 09 na jedné straně a ODS na druhé jsou nejsilnější. Je tedy otázka, jak se mohou shodnout na společné evropské kandidátce, která byla nakonec překvapivě, byť složitě ujednána, osobnosti se zcela rozdílnými názory. Platí ale zřejmě totéž, co pro českou domácí politiku značka spolu je silná a silnou značku by bylo nerozumné opustit. Vždyť koneckonců jen díky ní vznikla aktuální vláda a jejím premiérem je předseda ODS a v ní jsou další její významní politikové. Bez podpory spolu by se tam dostali stěží. Proto vnitrostranická kritika spolupráce s malými, bezmála už nicotnými stranami je jen velmi decentní a pro tyto strany je to též velmi výhodné, ba existenční. Bez koalice spolu by zřejmě vůbec neprošly. Naopak z ní mají docela velké poslanecké kluby. Díky dohodě žádný hlas nepropadl, což není úplně standardní. Pokud kandidovali spolu, měli by mít poslanecký klub jen jeden. V rámci Evropského parlamentu to bude ještě markantnější. ODS je zakladatelem frakce evropských konzervativců a reformistů společně ještě s britskými konzervativci, kteří nakonec spolu prosadili odchod Velké Británie z EU. Dvě zbývající strany jsou členy Evropské lidové strany. Poslanci koalice spolu budou tedy voleni spolu a pak se zřejmě opět jako v případě českého parlamentu rozejdou do odlišných frakcí. Striktně vzato, mohlo by to vypadat i jako cynická a vypočítavá volební chytristika, ale je na voličích, jak to posoudí. Strany se s programy i postupem nijak netají, takže hrají s otevřenými, byť zároveň ne úplně srozumitelnými a přehlednými kartami. Ve svém memorandu o volebním desateru se soustředí na body, ve kterých se jako pravicové a liberální strany shodnou. Třeba hned v prvním bodě. Připomínají volný pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu a informací uvnitř EU. To je podle nich to nejcennější. Podobně je to s ostatními body, jako je třeba Evropa vnitřně bezpečná, chráněná před vnějšími hrozbami nebo konkurenceschopná zmínka i o reformách EU a zelené politice, kde ale jsou formulace ještě o poznání deklarativní a všeobecnější. Také Evropa budoucnosti není úplně konkrétní. Je tam řeč o jejím rozšíření i zachování práva veta v zahraniční, obranné a daňové politice. Rozhodování v klíčových oblastech se musí odvíjet od respektu k postojům a možnostem členských států. Bude-li shoda, je možné jim některé kompetence vrátit. Nic se ale dočteme například o přijetí společné evropské měny. Jde tedy o nějaký složitý průsečík programů. Formulace jsou ale natolik opatrné, že podepsat by je v zásadě mohla i strana levicová. Proevropská je euroskeptická. Přesto hlavní poučení z překvapivého postupu spolu do evropských voleb formulovat můžeme. Konsenzuální politik a své plody přináší, zatímco konfrontace a válcování partnerů vede spíše k neúspěchu a do opozice.