Kandidatura bývalého moravskoslezského hejtmana Ivo Vondráka za hnutí STAN, která byla oznámena, je bezesporu přestupem roku hlavně proto, že ve své funkci byl původně jako člen dříve vládního a nyní opozičního hnutí ANO. To je obzvláště pikantní, když tyto dva subjekty na sobě dlouhodobě nenechávají nit suchou. Ukazuje to ale, že strany nejen že se snaží vypěstovat vlastní osobnosti, ale hledají už i osobnosti hotové. Typické to bylo při lanaření prezidentských kandidátů v předchozích dvou volbách. Hned tři z nich se později stali senátory a strany se mohli takřka přetrhnout, aby s nimi navázali nějaký alespoň kontakt. Prezidentská volba je zkrátka sledovaná a vyprofilovala výrazné osobnosti. Nejinak je tomu letos. Výrazná kandidátka Danuše Nerudová, která zaznamenala překvapivý úspěch, už zakotvila taktéž ve stanu a netají se vyššími ambicemi, i když tím vzbudila spíše úsměv. I když naznačila svůj zájem třeba o funkce premiérky nebo evropské komisařky. Přestupy a přiklonění se ke stranám není zajisté na české politické scéně nic nového, i když částečně to svědčí o personální krizi a vyprázdněnosti stran. Jejich účelem je totiž mimo jiné si osobnosti právě pěstovat a zajišťovat jim zázemí i zkušenosti z různých funkcí. Taková osobnost má růst ve straně a ne mimo ni, a pak se k ní přiklonit. Něco s českými politickými stranami není v pořádku. Koneckonců takovým zcela klasickým příkladem může být i aktuální premiér Petr Fiala. Do vlády Petra Nečase nastoupil jako nestraník na funkci ministra školství. Mohl se ale pochlubit úctyhodnou akademickou kariérou, na jejímž vrcholu byla funkce rektora brněnské Masarykovy univerzity. S politiky ODS udržoval styky neformální, a když do ní pak vstoupil, v rovnou se stal jejím předsedou, což by sám jistě jako politolog musel ocenit jako ne zcela standardní politický postup. To takový Jiří Pospíšil se stal předsedou TOP 09, když předtím léta sloužil jako ministr spravedlnosti za ODS. Vládu Mirka Topolánka zase podržel i bývalí poslanci ČSSD, kteří nakonec byli loajálnější než poslanci jeho vlastní strany. A takových příkladů je zajisté mnoho. Důležité je asi říci, že voliči nemají ale přeběhlíky zase moc v lásce, i když třeba uznávají jejich zásluhy. Občas jim to někdo připomene. Bude proto jistě zajímavé, jak takový exhejtman Vondrák uspěje. Jeho případ je dost specifický. Od začátku jakoby do hnutí ANO ani nepatřil. Projevoval se příliš autonomně, konsensuálně a nadmíru původně pravicově. Když ano, začalo lovit ve vodách spíše levicových voličů. Přesto se ale asi pověsti obraceče kabátů nezbaví. Řadu věcí, které později kritizoval, věděl přece od začátku, když do ano vstupoval. A jeho předseda Andrej Babiš, kterého nakonec nepodpořil při prezidentské volbě, byl také od samého počátku v zásadě stejným politikem se stejným profilem. V kraji je přesto velmi populární a jeho postoj není úplně nahodilý, ale promyšlený. Když jako poslanec hlasoval s vládní koalicí a pak nepodpořil prezidentského kandidáta své strany. Skoro tím zase ani tak nepřekvapil jeho další kariéru. Tomu že spíše nastartovat. Skoro s jistotou ale můžeme předpovědět, že konkurz stran na nové tváře bude nadále pokračovat.