Ty zlé časy konečně skončily. Zdražování uplynulých dvou let může mnohý tuzemský spotřebitel považovat za noční můru, která naštěstí už odchází. Ještě v prosinci dosáhla meziroční inflace, jak jsme se dozvěděli od Českého statistického úřadu zhruba sedmi %. A to bylo opět nejvíc v celé EU. Napříště už ovšem bude všechno lepší a meziroční růst cen se bude držet mezi třemi a čtyřmi %. Pořád to sice ještě není ideální situace, ale co není, to už může brzy být. Tak zní příběh, který vyprávějí mnozí politici a ekonomové. A prostě člověk jim za to v čase zlých zpráv nemůže být dost vděčný. Nebe se také může vyjasnit, poměry zlepšit a lidé znovu zbohatnout. Potíž je v tom, že se tento příběh týká pouze poměrů v makroekonomice a ve sféře vysokého byznysu pro běžné občany spíše zakrývá realitu, se v této chvíli stejně jako jindy nepřináší nic užitečného. Je pravda, že inflace klesá, a v zásadě dokonce platí, že ceny nerostou. Přesto to neznamená, že po cenových šocích z uplynulých dvou let začaly klesat na předchozí úroveň. Konkrétně plyn v uplynulých dvou letech zdražil na dvojnásobek, elektřina o dvě třetiny a potraviny o třetinu. Z pohledu běžného člověka, který nevěřícím a očima pročítal účty od energetiku, případně ceny u regálu v samoobsluze, by tedy bylo načase tarify vrátit zpátky. Jenže k ničemu takovému se očividně nechystají. Dodavatele služeb ani spotřebního zboží. Optimistické výroky o klesající inflaci prostě jen slouží k potvrzení, že se už nic zlepšovat nebude. Jak by se to také mohlo zlepšit, když žijeme v kapitalismu, cena se určuje na volném trhu a producenty nebo obchodníky a těžko přesvědčíte, aby s jednou dosažené úrovně slevili. S tím se však může obyčejný člověk jen těžko smířit. Drahotu rozjeli energie, které nejsou obyčejným zbožím, spíše komoditou, jejíž dodávky za dostupnou cenu je povinen zajistit stát. Produkce potravin se každoročně dotuje částkou poblíž 50 miliard korun. I do ní má tedy stát právo mluvit. V obou případech je tedy zcela legitimní důvod zasáhnout do tržních poměrů. Přesněji řečeno změně dosavadní regulaci. Přitom nejde jen o elektřinu a potraviny. Našli by se i další oblasti, kde stát své možnosti regulace nevyužívá. Jestli se do toho v dohledné době představitelé nějaké vlády pustí, je ve hvězdách. V každém případě nelze vyloučit, že si řada producentů nebo dodavatelů účtuje mimořádné zisky. Zároveň by měl spotřebitel vědět, že se nemusí se svou současnou situací smířit. Jak ovšem může svou aktivitou na politickém i ekonomickém poli zařídit, ať se ceny přece jen sníží? To už je druhá otázka.