Čím hůře, tím lépe. Různými variantami tohoto úsloví reagují i konvoje na zprávu, že také ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku poklesla reálná mzda. Prognózy slibují už dlouho, že mzdy tuzemských zaměstnanců porostou rychleji než inflace. Přesto pracující populace chudne deváté čtvrtletí po sobě. To je také důvod, proč stagnuje celá česká ekonomika. Dosud se nemůže hnout z místa. O co horší je temná část zprávy, o to jasně zazáří optimistický dovětek v prvním čtvrtletí letošního roku už mzdy inflaci naprosto jistě překonají. Navíc nepůjde o zanedbatelné promile. Údaje o vybraných daních signalizují mzdový růst o pět %. Inflace nepřesáhne tři %, proto reálné hrubé mzdy porostou jako od roku 2019 nerostly. Optimističtí ekonomové přidávají další superlativy. Jakkoli byl reálný pokles platů nepříjemný, zabránil mzdově inflační spirále. Proto dnes může ČNB snižovat úrokové sazby a vyzvat tím národní ekonomiku přinejmenším k mírnému růstu. To očekává Martin Kron, ekonom Raiffeisen Banky. Člověk si po několika těžkých letech nechá rád ordinovat naději. Přesto nelze popřít, že dosud mínilo čtvrté čtvrtletí minulého roku. Lepší zítřek ještě nenastal. Ještě vážnější je další námitka pokud člověk žije v temných časech, může se utěšovat, že bude líp a útěchu zdůrazňovat o to víc, o kolik se prodlužují temné časy. Jak ovšem upozornil sloupkař Frankfurter Allgemeine Zeitung u. Patrik Bernauer. Takový optimismus může být problém. To jde, slibuje lepší zítřek. Jednoduše přehlíží, že nás do současných problémů dostali vlastní slabosti a nedostatky. Pokud se s nimi nevypořádáme, lepší časy nepřijdou. Jde tedy o to najít překážky, které potenciálně brání budoucímu rozvoji. Nepochopitelné například okolnost, že se během čtyřleté krize nezvýšila nezaměstnanost. Počet zaměstnaných sice v covidovém roce 2020 poklesl o 100000, polovina z nich se však mezitím do práce vrátila a mnozí další si založili živnost. V krizi obvykle odcházejí zaměstnanci z těch méně efektivních odvětví a mohou být k dispozici pro sektory, ve kterých se rozběhne budoucí konjunkturu. Tady se však nic podobného nestalo. Možná se vyplatí sledovat dál úvahy Patrika bernou a který případě Německa vidí chybu ve špatném fungování veřejných služeb. Státní úřady, školy, nemocnice ani veřejná doprava nezvládají své úkoly. Tím trpí celá ekonomika. Společnost však nemá nebo nechce dát peníze, aby se úroveň zlepšila. Českou chybu je možné hledat ve stejném teritoriu krizových časech ubylo zaměstnanců produkčních odvětví, především v průmyslu, okamžitě se však uchytil i ve veřejných službách, nejvíce zdravotnictví, potom ve školství. Přitom ani v Česku nejde sektor veřejných služeb označit za mimořádně efektivní. Dalšími podezřelými jsou energetici a zemědělci, kteří žádají stále víc dotací. Současná hospodářská krize ve skutečnosti krizí státu. To je vidět i na poklesu reálných mezd. Průmysl a některá další odvětví musí držet platy dole, protože ještě nepřekonali výpadek produkce. Zaměstnanci státu nemohou s přilepšením počítat z toho důvodu, že ve státním rozpočtu už nejsou peníze. Stejně jako v případě redaktora Birnerová jde jen o nezávaznou úvahu. Přesto není pochyb, že se potřebujeme dozvědět, proč byla poslední krize tak dlouhá a proč ani největší optimisté neslibují víc než mírné zlepšení.