Od devátého března vládne na Pražském hradě řád a klid. Právě s tímto heslem vstupoval Petr Pavel do prezidentského klání. Jak ukázaly jeho výsledky, byla Pavlu a strategie úspěšná. Hladce postoupil do druhého kola voleb a v něm získal podporu od více než 3350000 občanů. Jeho soupeř Andrej Babiš obdržel o zhruba milion hlasů méně. Kampaň provázející výběr hlavy státu podle očekávání značně polarizovala veřejnost. Proto Petr Pavel, stejně jako jeho předchůdce sliboval po nástupu do funkce, že chce společnost spojovat, a ne ji ještě více rozdělovat. Pavlův dosavadní pobyt na hradě dokazuje, že se snaží proměňovat zmiňovaná slova v konkrétní činy. Jeho předchůdce Miloš Zeman podobný slib naplnit nedokázal a patrně ho ani nemyslel vážně. Střídání na postu prezidenta vyvolalo nejrůznější očekávání. Jak už to v životě bývá, zdaleka ne všechna se naplnila. Ti, kteří věřili tomu, že hlava státu výrazně přispěje k překonání ekonomických potíží, museli být zklamáni. Prezident může sice opakovaně apelovat na vládu a její jednotlivé členy, ale nemá reálnou možnost prosazovat zákony, určovat podobu státního rozpočtu, případně ovlivnit výši inflace či cenu energií. Přesto otevřeně kritizoval Fialův kabinet za to, jakým způsobem přistupoval k přijímání tzv. konsolidačního balíčku nebo k důchodové reformě, případně k tvorbě státního rozpočtu na příští rok. Prezidentovy výhrady názorně dokazovali, že představa Petra Pavla jako výkonného automatu na podpisy a na podporu koaliční vlády, nebyla naplněna. Hned na začátku funkčního období byla hlava státu postavena před dilema. Týkalo se podpisu novely mimořádné valorizace penzí. Její přijímání provázely rozsáhlé obstrukce. K jejich překonání nedošlo úplně v souladu s jednacím řádem. Opozice proto tlačila na prezidenta, aby takový zákon vetoval. Tím by vládní koalice nestihla tuto úpravu prosadit včas a valorizace by v červnu proběhla podle původních pravidel. Petr Pavel tomuto požadavku nevyšel vstříc. K novele měl sice výhrady, ale podepsali ji. Zároveň vzkázal opozici, aby se obrátila na Ústavní soud. Na podzim už svůj podpis pod zákon upravující další valorizace penzí a předčasných odchodů do ní pozdržel. Vyslal tím Fialově vládě jasný vzkaz, že vůči ní nebude vstřícný za všech okolností. Přesto lze označit vztah prezidenta s kabinetem za dobrý. Zhruba devět měsíců Petra Pavla ve funkci názorně ukazuje, že se nesnaží účelově vykládat ústavu. Je ochoten koordinovat zahraniční politiku s vládou. Svými aktivitami a výroky nezpochybňuje členství v NATO a EU, snaží se o zprostředkování dialogu mezi opozicí a vládní koalicí, byť ani jeho úsilí nestačí k tomu, aby se oba tábory navzájem respektovali a byli se schopni dohodnout na základních věcech, které by přispěly k hladšímu chodu PS. Hned od nástupu na Hrad musel Petr Pavel řešit masivní obměnu Ústavního soudu. Z ní se potýkal až do prosince. Po peripetiích kolem kandidátů Roberta Fremra a Pavla Simona se mu na konci roku podařilo docílit toho, že Ústavní soud pracuje v kompletní sestavě. Největší rozruch kolem nově úřadujícího prezidenta vyvolávali změny v týmu jeho spolupracovníků a dění kolem případné bezpečnostní prověrky Petra Koláře. Při různých příležitostech se na veřejnosti objevovala polemika týkající se Pavlova působení za komunistického režimu. Přesto se dá říci, že za zhruba devět měsíců ve funkci se Petru Pavlovi podařilo vrátit prezidentskému úřadu řád a také důstojnost.