Pokud jste mladí a přesto se zajímáte o to, v kolika letech budete moci zamířit do důchodu, neměli byste si s tím lámat hlavu. Než vám bude, dejme tomu 50, může být všechno jinak. Právě posouváním věkové hranice se politici opakovaně snaží regulovat počet lidí pobírajících penzi. Mohou tím přispívat k udržitelnosti důchodového systému v ČR. Ten by se bez úprav dostal v horizontu několika desítek let do těžko řešitelné situace. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by ve státním rozpočtu nezbyly peníze téměř na nic jiného než na důchody. Politici napříč spektrem se na tom shodnou. Podle průzkumů veřejného mínění podobně uvažuje i většina obyvatel. Tím však soulad končí. Jaké změny by to konkrétně měly být, na to se názory rozcházejí. Ukázalo se to nedávno při mnohahodinových obstrukcích ve sněmovně v momentu, kdy se řešila změna valorizace stávajících penzí. Neshodu mezi politiky můžeme rovněž dokumentovat na osudu tzv. druhého pilíře důchodového systému. Ten na sílu prosadila Nečasova vláda velmi rychlého po nástupu k moci zrušil Sobotkův kabinet. Tímto veletočem de facto zmizela důvěra veřejnosti v trvalost takových změn. Proto by politici v současnosti těžko přesvědčili občany o tom, aby do nějakého podobného projektu investovali peníze. Dlouhodobá udržitelnost systému tak bude založena na úpravě různých parametrů toho stávajícího. Potvrzuje to nejnovější návrh z dílny ministerstva práce a sociálních věcí, který představil Marián Jurečka. Podle něj by zjednodušeně řečeno měly být nové důchody vypočítávány o něco méně výhodné než ty současné. Zároveň návrh obsahuje opět posouvání věku pro odchod do penze. Ten by se měl postupně zvyšovat podle toho, jak se bude vyvíjet doba dožití. Bude-li nadále růst, zamíří lidé do důchodu později. Přitom ještě Sobotkova vláda stanovila nepřekročitelný strop na úrovni 65 let věku. Stačilo zhruba 10 let a hranice bude prolomena. Pokud Marián Jurečka v parlamentu uhájí svůj původní návrh, měl by se věk pro odchod do důchodu postupně a teoreticky i neomezeně posouvat směrem vzhůru. Právě na častých změnách různých parametrů průběžného důchodového systému se názorně ukazuje, jak obtížně se zajišťuje jeho stabilita. Prakticky jakákoliv většinová vláda nemá problém uzpůsobit systém podle svého. V dohledné době se na tom patrně nic zásadního nezmění. Stárnutí populace totiž mimo jiné znamená, že v penzi bude čím dál, tím více voličů a jejich přízeň může být pro politiky důležitější než dlouhodobě udržitelný a stabilní důchodový systém.