Vládě Petra Fialy věří už jen čtvrtina voličů. Klesají i preference jednotlivých koaličních stran, kterým dnes k většině v parlamentu chybí nějakých 10 12 mandátů. Není tedy divu, že se vládní politické strany snaží udělat maximum pro to, aby tomu tak nebylo, a občas dost kontraproduktivně. Nízké preference vlády nejsou ničím výjimečným. V minulosti měla tak nízkou důvěru například Nečasova nebo Sobotkova vláda vždy v době nějaké krize. Nedůvěra ve Fialův kabinet se zdá být trvalejší. Souvisí totiž se špatnou ekonomickou situací, kterou vláda není dle občanů s to řešit. Sedm čtvrtletí za sebou klesají reálné mzdy, jejichž hodnota je dnes o pět let zpátky. Rok a půl se snižuje spotřeba. Inflaci stále neklesá tam, kde by jí vláda a centrální banka chtěli mít. Trvá to skoro dva roky bez náznaku viditelnějšího zlepšení. Začínají z toho být nervózní voliči pěti koalice, kterým už nestačí přesvědčení, že za ekonomický pokles vláda zas tak nemůže a že za dnešní špatnou situaci může předchozí vláda. Argument Babišem a zadlužování mého vlády sice částečně pravdivý, ale nelze jim omlouvat vše, co se dnes děje. Zvláště když na rozpočtu v díře za 100 miliard se podílela i ODS, která přistoupila na snížení daní formou zrušení superhrubé mzdy. Již dnes volají zpět i velmi liberální pravicoví ekonomové. Babiš jako argument se vrací u vysokých cen potravin, protože jeho Agrofert vydělal velké peníze během inflační krize. Je to dost unikátní chvíle, kdy pravicoví politici kritizují firmu za to, že vydělává a má vysoký zisk. Jistě by si toho vláda ani nevšiml, kdyby to nebyl Babišův majetek. Po bych se i na poslanecké sněmovní půdě stává vděčným alibi pro všechno, co se nedaří, protože to byl on, kdo zadlužil my. A je to on, kdo by to býval nedělal lépe. Protože jsme v COVIDu viděli, co v uvozovkách dokáže. Krizi důvěry a propadu preferencí, se znovu vynořuje program Antibabiš, který se tolik osvědčil v minulých volbách a který dal vzniknout této vládě, jisti, že návrat Babiše může leckoho vyděsit a jen málo kdo soudný by mohl říct to by bylo báječné.

Sázet ale v půli mandátu na to, že Antibabiš vydrží až do voleb a bude tím trumfem, který umožní znovu vyhrát volby. Je riskantní a nebezpečná. Předně se vláda už začíná takto vymlouvat, že jí to nejde a příliš se soustředí na soupeře než na politiku, kterou sama dělá. Marketingově to možná bude zase fungovat, i když určitě ne tak dobře jako minule. Přece jen zklamání z vlády prožívá dnes poměrně hodně přesvědčených odpůrců Babiše. Nejlepší politickou reklamou je ale přes všechny fígle nové komunikační metody sama politika. Tedy to, jak politici vládnou, jak jednají, jak jsou schopni přemýšlet a jak to vše ovlivňuje životy voličů. To nakonec rozhoduje víc než kyselý obličej a vulgarity. Jedno vysmát toho a upovídaného podnikatele politici, kterému je třeba se postavit.

Nasazovat m antibabiš už dnes znamená vlastně přiznání, že vláda nevěří sama sobě, že rezignuje na normální politiku, kterou slibovala dělat. Jestli něco voliči poznají jiné, tak je to tento strach z výkonu moci, strach z tvorby politiky a odpovědnosti za ni. Do voleb jsou dva roky, ještě si dá udělat hodně, od školství přes zdravotnictví po místní rozvoj hospodářství. Do voleb se chodí především za sebe a pro něco, až potom proti někomu.