Věřím jen statistice, kterou si sám zfalšuji, říkával prý Churchill. A filozof Hagel před ním zase tvrdil, že jsou-li fakta v rozporu s teorií, tím hůře pro fakta. Jsou to samozřejmě historické anekdoty, objezd trochu jiný myšlenkovým rozsahem, ale u obou se zdá, že více či méně pronikli do žhavé současnosti. Žijeme přece k rádi to opakujeme, zdůrazňujeme, jakoby jiná spojující prodat ani neexistovala. V post faktické době, kdy se o realitu její pravdivost netřeba hádat, neboť o pravdě rozhoduje, přesvědčil s konkrétních sdružujících výkladových vyprávění, kterým se začalo říkat narativy. Fakta jdou přitom stranou. Ne snad proto, že by neexistovala, ale většinou se nehodí. Práci tvůrce reality skutečně strašlivě překážejí. Všechno, co víme o společnostech, ve kterých žijeme, známe z médií, soudil provokativně německý sociolog Nikla slumem. Bylo to před 20 lety, kdy nemohli ještě znát dopady sociální sítí. Ale trefil se přesně. O faktech dnes nerozhoduje nic jiného než síla vyprávění či výkladu, které prosadíme na sítích od sociálních pro ty tradiční mediální základě reality je dnes narativ a postoj, tedy odmítnutí nebo ztotožnění s narativem. Vše ostatní je podružné. Si ty zajetí propagand. Myšlení bylo vyřazeno, protože je morálně příliš neutrální. Dokonce jaký to paradox i morálně podrýval, neboť narušuje pevnost našeho narativu, kterých se staví nepříteli. A to by bylo nejstrašnější. Nepřítel by najednou nebyl nepřítelem. No copak soubojem propagand, ne o věc samu. Je dnešní politický konflikt ve společnostech soubojem propagand, ne o věc samu? Je boji západní hodnoty s Čínou. Soubojem propagand, ne o věc samu, je konflikt na Blízkém východě, z něhož je argumentem krutých bestiálních teroristů z Hamasu a antisemitizmu. A kdo by s takovou silou mentálně dne po nich chtěl diskutovat? Vyřazena celá velká část bezútěšné reality smrti není totiž součástí našeho narativu o výjimečnosti obětí krutého teroru. Na rozdíl od prostého bombardování a palby nemá proto nárok na svou existenci. Svět, který máme, je jen výsledkem přetahované o vítězný narativ, který překryje veškerou odlišnost a jinakost, jež by příliš komplikované realitu, v níž žijeme, věříme, parafrázujeme-li Churchilla jen světu, který si sami zfalšujeme. Je nejvyšší čas tento souboj narativů a propagand opustit, otevřít oči a vidět to, co je, ne to, co chceme vidět či co chtějí vidět vypravěči narativu a tvůrci propagand. Myslet a být neznamená sehrát roli i bělošských faktů, které narušují teorii čin, a na ty nenechat se obsazovat. O paušálních dějinných vyprávění, která se nejvíc bojí toho, že se o nich také bude vyprávět, a to dokonce dnes, tady a teď. Strach pramenící z toho, že takové vyprávění těžko bude možné kontrolovat. Pozdní moderní doba byla doposud charakterizována tím, že už neexistuje žádné vyprávění, které by bylo univerzální. Stýská se nám po něm ale natolik, že propagandisticky prosazujeme vlastní zkreslené narativy, aby prázdné místo po starých utopiích a ideologiích náhodu nebo za ně někdo jiný? Je to ten největší sebeklam pozdního věku, který se nám velmi rychle vrátí i s úroky. Realita se nakonec vždycky ozve a projeví. I kdybychom si na zdi naší umělohmotné platonické jeskyně promítali sebekrásnější virtuální světy a simulace, tím hůře pro věčné pravdy, zaručené teorie a propagandu, která je už tak nechutně silná, že zkresluje i vlastní zkreslení.