Soudce Jan Šot i napodruhé došel k závěru, že se Andrej Babiš v kauze Čapí hnízdo nedopustil trestného činu. Na zásah vrchního soudu sice upravil svou předchozí argumentaci a připustil, že jisté indicie k podvodu tu byly, jenže chyběly jasné důkazy a zůstávali pochybnosti. A tak se kvůli principu in dubio pro reo musel soudce rozhodnout pro osvobození obžalovaných před zákonem je tedy bývalý premiér, dnes lídr opozice, čistý. Soudce Šott ale svým vysvětlením otevřel prostor spekulací a úvah o interpretaci spisu, který čítá 36000 stran, a také o rozdílu mezi morální a kriminální vinu. Babiš technicky viděl firmu z područí Agrofertu, i když i dál platil, a udělal z farmy malý podnik, který pak díky tomu dosáhl na dotaci. Nelze však jasně doložit, zda to bylo jen kvůli zisku 50 milionů korun z dotačních fondů, nebo pro Dobré srdce, majitele potravinářského chemického kolosu, jenž pouze vyhověl přání rodiny, která chtěla farmu na hraní. Pochybnosti zůstávají i na straně neviny. Měl je i soudce. Pochybnost na straně viny byla ale větší. Kauza expremiéra nově nasvědčuje staré trauma porevolučních let. No a soudních přelíčeních se točily nás největší dotační státní peníze či státem privatizované majetky. Soud pro podobné pochybnosti věc neodsoudil nebo se v procesu šetření ani nedostala k soudu. Morálně to v pořádku nebylo. Převody se na první pohled jevil jako podvod či nekalost. Do výměr a definic trestního zákona se však nevešly. Rozdíl mezi morálkou a právem je základním napětí moderních společností. Společnost při formulování § přihlíží k obecným morálním problémů. Do zákona se ale nevejde vše. Právo není stroj, který by podle Hotového algoritmu spravedlnosti jen vyhazoval správné a dobré rozsudky. Soudce pracuje i s obecnou morálku. Velká část souzení v uvozovkách však zůstává na společnosti, kterou soudce toliko zastupuje. To platí pro případy porevolučních privatizací jako pro Čapí hnízdo. Soudci se skončil osvobozujícím rozsudkem. Proces ale pokračuje v morální společenské rovině a ta mě vývoj ještě zajímavější než sofistikovaný výklad soudce Šotta. Na rozdíl od nepotrestaných privatizačních kauz, které frustrují Česko dodnes, neboť zanechávají pachuť majetkové nespravedlnosti jako základu porevolučního systému. Babišova kauza společnost dělí. Pochybnosti o 50 milionech pro Čapí hnízdo zůstávají. Pro většinu společnosti je to přitom stále stejný příběh. Babiš si sáhnout pro peníze, které nepotřeboval, ale hodily se, tak proč pro ně neudělat formální převod a neříci je pro někoho podlý podvod, pro další včetně soudce možná nefér a na hraně zákona. Trestu se to v dané důkazní situaci nedá. Pro jiné běžná věc, kterou by udělala, také, dělá každý, komu se naskytne příležitost. A jaké morální, v uvozovkách rozsouzení společnosti? Morálně to vlastně banální. Více než třetina lidí v této zemi Babišovi důvěřuje natolik, že by mu dala hlas ve volbách a více než polovina by ho brala či tolerovala jako premiér. Obecná morálka společnosti a trestní právo, zdá se, se tentokrát tolik nerozcházejí. O to zajímavější bude, jak se na věc podívá odvolací soud.