Říká se, že politika je umění možného. Moc rád tuto floskuli nemám. Je to chytrá výmluva pro ty, kteří se nechtějí příliš snažit, napsal v jedné ze svých osmi knih Jaroslav Šedivý, byť ihned dodal, že zahraniční politika nutně vychází z právní základny, ale pak se pohybuje nad ní ve sféře kompromisů, respektive přijatelných řešení coby poradce ministra Dienstbiera. V překotném prvém období naprosté otočky naší zahraniční orientace se historik a diplomat Šedivý před každým přijatelným řešením vždy také nejprve snažil neúnavně a vynalézavě. Například při mimořádně citlivém rokování o odchodu mohutného vojenského kontingentu, který si sovětská strana představovala etapově rozložený do řady let a kdy tuzemský tým dosáhl až zázračně rychlé dohody už v únoru 1990 anebo při neméně třaskavé přípravě na demontáže Varšavské smlouvy. Následně pak Šedivý léta působil jako ambasador v Paříži, Bruselu a Berlínu a mezi tím řídil několik měsíců Černínský palác. Svým způsobem to vše bylo pro Šedivého cosi jako druhý život, neboť po srpnu 1968 z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii vyhození, vědecký pracovník, pak za údajné vyzrazování státních tajemství vězení a nakonec celých 17 let míč oken odcházel krátce před koncem totality do předčasného důchodu s tím, že si snad v perestrojkovém oteplení bude moci aspoň částečně opět věnovat bádání a publikační činnosti. A pak se náhle ocitl v centru převratného dění, pro které byl ovšem vybaven značnou erudici, životními zkušenostmi i energií a rázností, již bylo třeba při větrání 40 let zatuchajícího Černínského paláce spojené s rozsáhlými personálními obměnami, již bylo třeba při větrání 40 let zatuchajícího Černínského paláce spojeného s rozsáhlými personálními obměnami. A sníš o 20 let dřív předtím během Pražského jara veřejně kritizoval podle něho příliš opatrnou zahraniční politiku. Samozřejmě směrem k Sovětskému svazu, kterému se ale i ta mírnější varianta jevila příliš a demonstroval to výmluvně 21. srpna během husákovské éry manuální pracovník Šedivý ovšem vydal pod jmény nebojácných přátel knihy o děkabristické povstání a o postavách m. Nechá a Napoleona přál rozhlasové hry, publikoval studie v zahraničních odborných periodikách a z jeho poznatků čističe oken mimochodem čerpal částečně inspirací k některým momentům románu Nesnesitelná lehkost bytí celoživotní přítel Milan Kundera, který také jeden jeho už polistopadový zážitek užil i v knize pomalost. Sám Šedivý se později v několika pracích ohlížel za dráhou i údělem diplomata i za celým životem. A posledním titulem osudné spojenectví 2015 se vrátil k tématu své někdejší dizertační práce mapující Česko sovětské vztahy na počátku 20. let, tentokrát ovšem se záběrem až po únoru 1948, což je dnes bohužel dost aktuální a varovné čtení. Jaroslav Šedivý zemřel 28. ledna ve věku 93 let, krátce poté, co ještě podle svého přání stihl hodit volební lístek.