Marně bychom hledali podobně vyhrocený a vleklý spor o české umělecké dílo, jaký se v posledních zhruba 15 let vede nad Slovanskou epopejí, monumentem 20 obřích pláten, některé v rozměru přes osm x šest m, výjevů z historie slovanstva, na kterém skoro 20 let pracoval, druhdy ve Francii i v USA. Neobyčejně úspěšný, dalo by se říci, módní výtvarník secesní a post secesní éry Alfons Mucha a který jej při prvém vystavení roku 1928 v tehdy novém Veletržním paláci, daroval společně s dodavatelem díla, Američanem Charlesem a Kainem, Praze s kruciální podmínkou, že pro soubor město postaví zvláštní budovu, což se ovšem z nejrůznějších důvodů dodnes nestalo. A to je jádrem sporu vedeným mezi Prahou a Muchovými dědici mezi sebou ovšem navíc ne ladícími. Ve hře je samozřejmě vlastnictví. Podle vnuka Johna nesplněná podmínka znamená, že dílo městu nepatří. Soudní verdikty mu za pravdu dávali i nedávali a magistrát, pro leckoho zcela nepochopitelně, o epopej nadále vehementně stál a stojí, ačkoli to skoro 40 let pokojně viselo v Moravsko krumlovském zámku, odkud sice muselo kvůli opravám budovy na čas do depozitáře, ale nedávno se vrátilo a je pro město znovu turisticky atraktivní, zatímco Praha si s ním i přes údajnou čerstvou dohodu s Johnem, správcem nadace Mucha, tak docela rady neví. Nápad umístit epopej do podzemí budoucího nákupního komplexu Savarin u Václavského náměstí jednak zásadně odmítá vnučka Jarmila a navíc pozemek Savarinu l podle některých médií dříve v rukou ruských oligarchických kruhů, což by před pár lety prošlo bez většího rozruchu, ale dnes to hrozí skandálem. Zvlášť když se pražští zastánci díla ohánějí jeho kulturně národních hodnotou, již ovšem leckdo považuje za víc než spornou. A jevila se tak už před skoro 100 lety jak kvůli anachronicky pompézním stylu, tak pro zbytnělý a na některých výjevech pofidérní výklad panslavistického. Mít tu optimální se přitom zdá, aby epopej zůstala v Moravském Krumlově, ležící mimochodem nedaleko Muchových rodných Ivančic a kde o dílo dlouhodobě stojí, neboť město zviditelňuje v regionu dominantní od Znojma. Jenže někteří magistrátní politikové se olbřímí jeho monumentu zdát pořád nehodlají. Snad i pod dojmem faktu, že se na něj před pár lety přišel podívat rekordní počet diváků v Tokiu. Japonci ovšem mají pro Muchu obzvláštní slabost už od 60. let, kdy se u nich ve velkém prodávali repliky jeho plakátů k představením Sára Bernardové. Možná toho nejlepšího, co po Muchovi zůstalo, a značně vzdáleného. Epopej, o kterou prý válka končí. Jenže nadále zůstává okřídlená nerudovská otázka kam s ní původně se vztahující k proleželé mu slamníku. Někdo by to mohl považovat za příznačné.