Kdyby někdy někde byla nějaká vláda natolik neprozřetelná, aby nechala v referendu hlasovat o daních, mohla by se se zlou potázat. Vnímáme je často jako přítěž, ne-li přímo trest a ve státu vidíme Dráb a jim se nás snaží oškubat. Ve skutečnosti jsme si jej ustavili, aby nás chránil a pomáhal nám. Ne na všechno jeden člověk stačí. Zvlášť pokud nemá šňůru nul na bankovním kontě. A tak daně. My financujeme veřejné služby od armády, policie a hasičů přes zdravotnictví a školství až po silnice, dálnice a veřejnou dopravu. Opakovaně se ale vrací otázka, jestli máme všichni odvádět státu stejnou poměrnou část výdělků, nebo jestli se má různit progresi už ve zdanění příjmu fyzických osob máme. Je ale dostatečná? Jedni říkají, že ano. Peníze podle nich mají zůstat především lidem. I do tržních času se hodí zásada známá z reálného socialismu každému podle jeho zásluh. Ti, kteří lépe vydělávají, jsou navíc pokládáni za ty úspěšnější. Peníze se prostě staly i měřítkem úspěchu, byť i dost falešným. Druzí se domnívají, že kdo více vydělává, má do společného pytle přisypávat plnějšími hrstmi. Snáze se pak mezi bohatšími a chudšími přerozděluje. Kdybychom nůžky mezi nimi nepřibíraly, hrozí, že chudí jednou vezmou bohaté ztečí. Podstatou sociálního smíru v demokratickém právním státě potom je, že nikdo nemá potřebu bourat zavedený politický a ekonomický systém. Spor zastánců a odpůrců progresivního zdanění je trvalý a každý k němu přistupujeme podle vlastního hodnotového žebříčku. A protože není možné jej definitivně rozlousknout, pouze jazýček vah jednou vychýlit na tu a podruhé na onu stranu, střídá se zpravidla u moci pravice s levicí. My se ale nacházíme v nezvyklé situaci. Nejsilnější vládní strana i nejsilnější opoziční hnutí se zaklínají, že daňovou zátěž nezvýší, i když ministr financí Zbyněk Stanjura v posledních týdnech opakuje, že zachována zůstane složená daňová kvóta, ovšem s jednotlivými daněmi se hýbat může. V koalici se například rýsuje shoda na vyšší dani z nemovitosti nebo změnách v dani z přidané hodnoty. DPH se vybírá nejsnadněji, proto si ji pravicové strany oblíbili, ale přestože je plošná, zasahuje nejcitelněji nízkopříjmové skupiny. No a pak progresivní zdanění, jen výhodné pro jedince s nejvyššími příjmy. To má smysl si připomenout, abychom pochopili, proč se k němu staví neochotně ODS či TOP 09. Přesto se i ve Fialově koalici nyní o vyšší daňové progresi hovoří. Zasloužili se o to lidovci a Starostové a nezávislí, tedy formace opírající se zejména ohlasy z venkova, kde se lidé se mzdami dvakrát vyskakovat nemohou. KDU-ČSL uvažuje posílit daňovou progresi od čtyř násobku průměrné mzdy, jenž činí 161293 korun. Starostové navrhující tři daňová pásma by šly i níž, pakliže by se zvýšila sleva na poplatníka, jakkoliv by vyšší zdanění těch, kteří na sobě kumulované krize zaznamenávají jen minimálně, rozpočtu nepochybně pomohlo. Cesta k němu je daleká. Za Sobotkova kabinetu se jej zalekli i sociální demokraté. Dnes se nezdá, že by Starostové a lidovci měli v parlamentu spojence. Ostatně podobnost daňové politiky ODS a ano dokázalo i společné odpískání superhrubé mzdy, čímž byla do státního rozpočtu vyhloubena díra, jež se hned tak nezacelí. Debata o daňové progresi má přesto smysl pro začátek aspoň politiky i občany připravuje na to, že na konsolidaci veřejných financí škrtání a šetření nestačí a že je nutné se zabývat nejen rozpočtovými výdaji, ale i příjmy.