Při zdůvodňování úsporného vládního balíčku je často odpovědnými politiky zmiňována snaha o jednoduchost. Daně mají být jednoduché, stát má být štíhlý, finance přehledné. Zní to pěkně, i když často zjednodušení spíše sahá do kapes daňových poplatníků, než by jim tam něco přidávalo. Má být ale ve vyspělé demokratické společnosti všechno jednoduché a přehledné. Zvláště v době informačních technologií, kdy stroj si umí poradit s veškerými daty. Vládní politikové si vybrali pivní symbol, kdy minulá vláda nakonec zdanila pivo tak, že jeho konzumace byla spojena s různými daněmi z přidané hodnoty pivo točené, lahvové, nealkoholické, stánkové atd. vzniklo to snahou o úlevu restauracím v době COVIDu a zavádění elektronické evidence tržeb. A nebylo to ani zcela spravedlivé, protože nealkoholické pivo není alkoholický nápoj a nevztahuje se na něj tedy ani daň spotřební. Nyní se to ale vládní koalici vrací v tiskovinách, kdy se na knihy, časopisy a noviny vztahují též tři daňové sazby. A je tu opět eskamotérství. Ta nulová prý není žádná sazba, takže jsou jen dvě. A také je tu slavný výrok o vědeckých časopisech, které zjevně nelze nijak odlišit od bulvárních a pornografických. Ale zpět k jednoduchosti. Ta totiž zjevně byla na počátku problémů vládní ODS, která nejraději zjednodušuje, přišla před lety se zásadní myšlenkou, že všeobecná prosperita nastane, když daně budou opravdu jednoduché a daňové přiznání bude na dvě strany formátu A4. Nebudou žádné výjimky ani úlevy a všechny daně budou sjednoceny na rovných 15 %. Ve většině případů by tak šlo o jejich snížení. Je logické, že pravicová strana chce daně snižovat. Jejich velká výše demotivuje a pak se ani nevybere, kolik se očekává. Jenže už tehdy, v roce 2006, kdy nastupovala vláda Mirka Topolánka a v té ODS měla velkou většinu, bylo jasné, že to může znamenat značný zářez do rozpočtu na příjmové stránce a tak velkou odvahu, aby byly radikálně osekány výdaje, zase vláda neměla. Tak vznikl konstrukt superhrubé mzdy s tím vysvětlením navíc, že zaměstnanec a díky ní dozví, kolik jeho zaměstnavatel skutečně za něj platí. Z podobného důvodu i z toho klamu se totiž dosud dodatečné výdaje skrývali. Daň z příjmu tedy ve skutečnosti nebyla patnáctiprocentní, ale vyšší. A co je nejdůležitější, zrušena byla daňová progrese, tedy vyšší zdanění vícepříjmových. Prosperitu to nepřineslo a postupně byla mantra rovné daně opuštěn a vrátila se i mírná progrese. Když ale byla superhrubá mzda konečně zrušena, původní daňová pásma už obnovena nebyla. Od toho. Příjmový propad a kritika, že to opět prospělo jen více příjmovým. Nyní vládní politikové opět oprašují myšlenku, že v jednoduchosti je síla. Jenže moderní společnost není vůbec jednoduchá a mají v ní právě místo i některé dotace politiky. Daňová zvýhodnění a výjimky nemají být rozbujelé. Pravda, ale nedá se bez nich obejít. Vláda to ostatně sama uznala tím, že vyšla vstříc vydavatelům knih a vinařům v otázce nulových daní. Proč zrovna jim? Není těžké na to přijít. Naopak není pro vládní koalici příliš složité hájit svá dvě ministerstva zahraničí nebo o výši platů a náhrad politiků. Sama argumentace jednoduchosti tedy selhává. Vládní koalice by měla při projednávání konkrétních návrhů lépe vysvětlit, jakou politiku tím sleduje, když hýbe s daňovým systémem, nebo jen ruší výjimky a šetří na ministerstvech.