Když se začala pitvat předlistopadová soudcovská minulost Roberta Fremra, nejednoho zainteresovaného pozorovatele možná napadlo, jak by se k věci postavili předchůdce Petra Pavla, konstruktér paradoxů Václav Havel, by asi u mě dokázal vysvětlit, proč právě Fremr. Ano, a trval by na svém. Neomylný suverén Václav Klaus by o vlastním výběru vůbec nepochyboval a se senátory by po jejich souhlasném stanovisku nediskutoval bonmoty 100. Miloš Zeman by pronesl něco o tom, jak šedivé nuly bez profesních výsledků ostřelují mezinárodně uznávaného odborníka. Společné všem třem by bylo nejenom to, že by Fremra jmenovali, ale hlavně jejich politická kompetence. V tomto směru byli znalí každého zákoutí domácí scény a jejich aktérů. Petr Pavel je na tom jinak. Svět politiky mu byl donedávna cizí. Jako voják jim dokonce mírně pohrdal, protože v roli náčelníka generálního štábu se setkával s ministry, jichž si nevážil. Teď se musí rychle učit a pronikat do tajů tohoto odvětví. Senátoři, kteří se opožděně postavili proti Fremrovi, je členství v Ústavním soudu možná daleko víc. Cílí na prezidenta než na samého soudce. Složení ústavní patnáctky mohou výrazně ovlivnit, takže si poměřují s Pavlem svaly. Hlasy se ozývaly nejen proti Fremrovi, ale pár jedovatých šípů bylo vypuštěno i směrem k Josefu Baxovi. Pavel chtěl případným rozmíškám předejít tím, že proces výběru kandidátů nechal na odbornících. Šest osobností pod vedením prof. Jana Kysely posuzovalo návrhy dvou desítek institucí, ať už šlo o právnické fakulty nebo soudy. V konzultačním panelu zasedla skutečná esa dvě bývalé ústavní soudkyně Eliška Wagnerová a Ivana Janů, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, pro děkan pražských práv Marek Antoš, excelentní akademik David Kosař a bývalý senátor Jiří Šesták. Ti všichni doktora Roberta Fremra prezidentovi doporučili. Jeho soudní praxi museli znát, věděli, jaké kauzy, co by trestní soudce mohl mít před listopadem 1989 na stole, nebo si to hravě mohli zjistit. Proč to neudělali nebo proč ho navrhli, ačkoli jim tyto skutečnosti byly známé, je námět pro jiný komentář. Tématem této úvahy je postoj Petra Pavla. Svého kandidáta, který těsně prošel senátním hlasováním, obhajoval vlažně a nakonec jeho jmenování odložil. Senátoři Marek Hilšer, Hana Kordová Marvanová nebo Pavel Fischer mohou být spokojeni. Jejich argumenty vzal prezident vážně a celý proces pozdržel, aby se o svém muži dověděl. Víc to vypadá chvályhodně, avšak zároveň to budí pochyby o Pavlově politické síle. Jaký vliv bude mít na jeho příští rozhodování nějaká nátlaková skupina třeba v otázce manželství pro všechny, Istanbulské úmluvy nebo Green Dealu před prezidentskou kandidaturou v jeho názory na tato témata nebyly známy, nijak se jimi nezabýval. Možná je viděl jinak, než jak je prezentuje dnes. Možná ne. Můžeme pouze spekulovat, neboť Petr Pavel je politicky ta byla rasa, byť zatím vystupuje přísně v souladu s ústavou, vzorově navštěvuje regiony a chová se příkladně. Kauza Fremr provokuje otázku, zda je ve všem svém konání autentický a nepodléhá svému okolí, nebo jako v tomto případě vlivné části politického spektra.