Potraviny jsou drahé. Zlevnit by je měli výrobci i prodejci. Dostali pomoc, když byla energetická krize, a teď by to měli vrátit spotřebitelům. Tak lze ve zkratce shrnout výzvu premiéra Petra Fialy výrobcům i zpracovatelům i prodejcům potravin. Premiér má pravdu. Potraviny jsou drahé, koneckonců to měsíc co měsíc potvrzuje Český statistický úřad. Celková inflace potravin v červenci sice už klesla pod 10 %, vejce a zelenina jsou stále zhruba o 30 % dražší než loni a brambory dokonce o 60 %. Jiná otázka ovšem je, co s tím vláda může dělat, protože apel na morálku je jenom vzkaz voličům. Výzva, ať soukromá firma zlevní cokoliv, totiž ničím jiným není. Než se pustíme do rozboru toho, co by mohl dělat kabinet Petra Fialy, můžeme se podívat do okolních zemí. Polsko zrušilo daň z přidané hodnoty na potraviny, Maďarsko zastropoval o ceny vybraných potravin a Francie požádala obchodníky, aby nezdražovali. Výsledek? V Polsku je levněji, o čemž svědčí nájezdy českých spotřebitelů do tamních obchodů. Bez ohledu na DPH jsou ale v Polsku levnější nejen potraviny, ale také nábytek, drogerie a vlastně všechno. Zřejmě Poláci nejsou tak specifičtí spotřebitelé jako Češi a na předražené zboží si obecně nepotrpí. Maďarům se regulace vymstila. Vybrané zboží sice bylo levné, o to dražší byl zbytek. Navíc mnozí obchodníci levné regulované zboží rovnou vyhodili z nabídky. Maďarsku se tak podařila nevídaná věc. Pod praporem regulace dokázalo překonat českou inflaci, která se dlouhou dobu držela na špici regulací, evidentně cesta nevede. Naopak dohodu se super a hypermarkety si pochvalovali ve Francii, kde se skutečně drží inflace při zemi. Otázkou je, zda skutečně zabrala domluva obchodníkům, nebo spíš to, že se stát rozhodl odkoupit tamního energetického gigantu EDF za víc než osm miliard eur a srazil cenu energií. Česko žilo vlastní cestou. Původně chtěli ministři sledovat marže u jednotlivých položek potravin a teď apelují na černé svědomí producentů. Ceny v obchodě potvrzují, že marně. A teď k tomu, co se dá dělat, když cesta regulace je viditelně slepou uličkou končící nárazem do zdi. Znárodnění energetické firmy ČEZ je předmětem nekonečných diskusí. Druhou možností jsou dotace, o kterých má jednat vláda, a to i v rámci konsolidačního balíčku. Samozřejmě úplně nejlepší by bylo jakoukoli podporu zrušit. Vzhledem k jednotnému trhu a dotacím v okolních zemích bychom tím zrušili nejen české zemědělství a zřejmě i zbytek ekonomiky. Takže vlastně bude zázrak, se dá skutečně resort zemědělství najde alespoň oněch plánovaných 10 miliard, které by měl škrtnout. Zatím se mluví o zrušení podpory potravinářských firem a chovu skotu v souhrnné výši 540 milionů korun. Schváleného ale není nic a debata bude pokračovat. Hrozba nulových dotací může mít na potravináře podobný vliv jako den z nadměrných zisků a může vést k poklesu cen jídla. Ale také nemusí. Další možností je přestat mluvit o potravinové soběstačnosti a podpoře českých drahých potravin a otevřít trh co nejlevnější mu zboží ze zahraničí. Kdo si vzpomíná na kampaň proti levné mouce z Ukrajiny? Tom a je jasné, že až tak jednoduché to není. Čeští zemědělci jsou dlouhodobě pod ochranou a v rámci potravinové soběstačnosti máme dokonce i nulovou daň na víno, které většinově dovážíme. Probírat jeden krok za druhým, aniž by se člověk dobral k jakémukoli výsledku, je únavné. Problémem českého trhu je koncentrace výroby a také fakt, že v případě některých komodit tu existují podniky, jejichž tržní podíl představuje 40 i 50 %. A také na debatu, zda podporovat české potraviny a potravinovou soběstačnost, nebo se hnát za nejlevnějším dovozem. Ceny potravin zatím odolávají výrazným slevám. Čeští zemědělci dávají v případě masa, ovoce vinu drahému dovozu. Premiér vyhrožuje českým potravinářům a spotřebitelé pořádají nájezdy do polských supermarketů. Apel na zlevnění potravin pak jen doplňují kolorit předraženého Česka.