Kabinet Petra Fialy se dostal do zajímavého prsu. Jedné strany na něj tlačí ekonomové, kteří by chtěli, aby vláda ještě více Škrtela a snižovalo schodky, neboť takto velí ekonomická teorie. Na druhé straně opozice, která by přidávalo, dovídají zřejmě všem a schodky by naopak zvyšovala. Lídr stínové vlády ano Karel Havlíček sice tvrdí, že schodky dolů jít musí, jen jeho vláda by to dělala pomaleji a citlivěji. Zároveň se v podstatných otázkách ve sněmovně dožaduje zvyšování výdajů všemi směry, a to nějak s konsolidací státních financí nejde dohromady. V jednom má ale opozice pravdu. V Česku se vytvořil mediální dojem, že státní finance jsou na pokraji krachu a že se snad i blížíme řeckému scénáři. Český státní dluh přitom sotva dosáhl 45 % HDP. Je tedy nejen hluboko pod maastrichtským kritériem 60 % hrubého domácího produktu, které si určila Eurozóna, kam se Česku nechce, ale také na pouhé polovině průměru EU, který je někde kolem 84 % výkonu dané ekonomiky. Řecko nám nehrozí ani z jiných důvodů, a to i navzdory tomu, že v systému státních financí pracuje strukturální požírač peněz, který neustále zvyšuje schodek o 250 miliard korun, jež je pak třeba vyvažovat v daňovém systému či v omezování dotací. Vláda schválila schodek na příští rok ve výši 252 miliardy. Dá se tedy říct, že svými úpravami pouze udržela strukturální schodek, který živí její hospodářskou politiku. Navzdory slibům o pravicové odpovědnosti, která se tak liší od levicové rozhazovačnosti v roce 2023 už všichni trochu tuší, že jde o pravé operátory. Hrají v politice pozdní moderní doby pramalou roli, a to zejména v politice. Hospodářsky. Učebnicové poučky jsou hezké ideologické obrazy, v praxi ale málokdy fungují. A to jednoduše proto, že hospodářská politika státu je v liberálním kapitalismu chápána jako jediná možnost, jak ořezávat extrémy cyklických výkyvů a jak je pokud možno stlačovat do hutného pásu udržitelného růstu. Moc % růst, ale také nepadat. Asi tak jako když centrální banka cílí na dvouprocentní hranici inflace, tak i vlády touží po stabilním ekonomickém růstu a k němu také napínají své síly. Tedy pokud nejsou jen vládami udržovacími, které se snažím hlavním z nezkazit a nedělat ekonomicky nic. Fialovi vládě se dnes vyčítá, že škrtá málo, na druhé straně zase, že dělá jen málo pro oživení ekonomického růstu, který jediný uživí rozpočet. Přidusit nebo rozhicovat ekonomiku, to je, oč tu běží. Vláda dělá dojem, že se snaží škrtat, a tedy přerušovat ekonomiku. Ve skutečnosti jen víceméně udržuje to, co tu bylo. Impulzy pro ekonomický růst veškeré. Žádný dluh je tak vlastně relativně malý. Není produktivní, není nijak zhodnocován budoucími, nýbrž jen okamžitým i zisky. V tom se bohužel současná vláda nějak neliší od té minulé. Ne, Česku opravdu nehrozí řecký scénář. Hrozí mu stagnace z nedostatku lidí, investic, realizovaných nápadů, které jsou skutečným bohatstvím každé země. Hrozí mu stagnace kvůli politickému strachu, lenosti či neznalosti. Raději se přidusit, než bychom něco udělali pro lepší nádech Česka, nikoliv Židka krize.