To, že energie v příštím roce zdraží, bylo jasné ve chvíli, kdy ministr financí Zbyněk Stanjura uvedl, že se poplatek za obnovitelné zdroje přenáší kvůli konsolidaci rozpočtu zpátky na spotřebitele, přestože předtím tvrdil pravý opak. Šokem se pak toto sdělení stalo ve chvíli, kdy Energetický regulační úřad navrhl, že by regulovaná složka ceny měla v příštím roce zdraží domácnostem o 71 %, některým firmám pak dokonce až o více než 200 %, což vypadá úplně jinak než ministrem průmyslu a obchodu Jozefem Síkelou avizované zdražení do 10 %. Nepomohla ani uklidňující slova premiéra Fialy, že elektřina oproti letošku nezdraží, protože na rozdíl od státní regulované ta tržní neregulovaná část ceny zlevňuje, což se ale týká pouze domácností. A navíc nutno dodat, že letošní cena byla a je historicky nejvyšší, takže i když zůstane v příštím roce stejná, nebo její cena stoupne jen o slibované málo, stále zůstane z pohledu domácností energie drahá. V případě energeticky náročných provozů ale celkové zdražení může dosáhnout 20 i 30 %, což je dost. V rostoucí ceny energie na světových trzích už před dvěma lety přiměly některé firmy k přesunu do zahraničí. Firmy, které stále ještě podnikají v Česku, dostali loni od státu vysokou podporu, ale to si chtějí vyjednat znovu. Argumentují tím, že nakonec by byly jediné, nejen v rámci Evropy, které by byly nuceny čelit tak vysokým cenám energií. Další zhoršení konkurenceschopnosti by pak nutilo další firmy k přesunu výroby do zahraničí. Vláda přislíbila firmám jednání. Otázkou je, co přesně podnikovému sektoru může slíbit. Její výchozí pozice není dobrá. Státní finance jsou i přes chystanou konsolidaci hluboce ztrátové. Dotace, kam patří i příspěvek na obnovitelné zdroje, se měly stát a také staly vlajkovou lodí úspor. Jejich znovuzavedení by dál vedlo k erozi důvěry vládě, která už teď je extrémně nízká. Na druhou stranu česká ekonomika je založená na průmyslu i proto, že jsou vlády vůči němu extrémně dlouhodobě vstřícné a ti z pohledu daní či přímé podpory podnikání. Zvýšení firemních daní, které přináší konsolidační balíček pro příští rok, v kombinaci se zdražením regulované části cen energií, znamená dvojitý zásah, který se řady firem skutečně dotkne. Vláda ale nemá velký prostor pro ústupovou strategii. Přesto lze očekávat, že pár miliard na dotace těm nejpostiženějším firmám nakonec zřejmě najde. Otázkou ovšem je, co dál, zda dává strategie permanentní podpory slabých nějaký smysl. Česko vsadilo na průmyslu a také zahraniční investory. Každoročně politici upozorňují na odliv dividend do zahraničí. K letošnímu rekordnímu číslu se zřejmě přidá i nižší míra investic, což znamená, že Česko nemá co nového nabídnout. Infrastruktura je stále mizerná, trh práce vyčerpaný přechod na vzdělanostní ekonomiku, o které politici ekonomové tak rádi hovořili před několika lety, se vytratil do ztracena a problémy v českém školství naznačují, že se nic takového ani nechystá. Česká ekonomika i nadále nabízí zaměstnání, která nevyžadují vysokou kvalifikaci, a zůstává v pasti nízkých mezd spolu s úsporným chováním domácností, které drahé energie dál podpoří. Tato kombinace vede k propadu hrubého domácího produktu. Česká ekonomika tak jediná, která se nedostala ani na úroveň před pandemií. Odchod energeticky náročných odvětví nemusí být katastrofou. Ideální by ovšem bylo tento typ průmyslu nahradit intelektuálně náročnými pracovními příležitostmi. To nelze udělat z roku na rok. Nicméně může existovat alespoň nějaká vize, které obory chce vláda v budoucnosti podporovat? Nic takového neexistuje a bohužel se ani nechystá. Politici jsou ztraceni v bludném kruhu permanentních voleb a předvolebních slibů, což je výhledově daleko horší než drahá energie.