Vládní koalice působí na začátku druhé poloviny svého mandátu poněkud bezcílně, ba bezradně. Jednotliví ministři se sice dál snaží plnit cíle, které stanovily pro svoje resorty a někteří si počínají dobře. Z vlády jako celku ale vyprchal společný reformní etos. Ten sice nebyl v případě složitě poskládaného kabinetu nijak výrazný ani v první polovině volebního období, ale v podobě snah o přijetí balíku úsporných opatření a daňových změn měl víceméně srozumitelný obsah. Po jeho schválení vláda ale ústy svého premiéra oznámila, že už žádné velké cíle nemám. To ovšem může způsobit vládním stranám, jakož i případnému pokračování projektu pěti koalice po příštích volbách vážné problémy. Ve společných reformních cílů se totiž chtě nechtě začnou drát do popředí především rozdíly mezi jednotlivými stranami, které se zatím dařilo překrývat společným úsilím dát do pořádku státní finance. Rezignace na další významnější společně prosazené změny přichází přitom v nejméně vhodný okamžik, protože se blíží volby do Evropského parlamentu, v nichž vládní strany budou stát v určitých ohledech proti sobě. Hlavním štěpícím tématem bude otázka přijetí eura, kde proti ODS stojí čtyři menší strany vládní koalice. Navíc strany vládní koalice se neliší jen v otázce, jak rychle, nebo zdali vůbec spustit přípravy na přijetí eura, ale také v pohledech na další evropskou integraci. Premiér Fiala sice na nedávné konferenci pořádané u příležitosti 20. výročí vstupu ČR do EU ocenil přínos i našeho členství i význam unie pro naši zemi, ale jeho ODS nadále zůstává členem euroskeptické frakce evropští konzervativci a reformisté, zatímco ostatní strany vládní koalice se definují jako jasně proevropské. Postoje ODS budou komplikovat i případné využití politických změn v Polsku k těsnější spolupráci obou zemí. Proto, že nejdůležitějším partnerem ODS na evropské půdě je v rámci frakce evropských konzervativců a reformistů v nedávných polských volbách poražená strana Právo a spravedlnost, což může vyvolávat ve vládní koalici i spory o to, jak se stavět ke komplikované situaci ve visegrádském uskupení. Do popředí sebe společného reformního étosu také začnou drát další témata, na nichž nepanuje v rámci vládní koalice shoda. Kupříkladu manželství pro všechny, Istanbulská úmluva o potírání násilí na ženách nebo míra kontroly zbraní. Veřejnost tedy bude spíše svědkem sporů ve vládní koalici než jasného společného pohybu vpřed, který definuje nějaké významné téma. Tímto tématem se mohlo stát právě spuštění příprav na přijetí eura. Vládní koalice se mohla právě s pomocí tohoto tématu vymezit proti opozici, která euro odmítá, často s pomocí dosti demagogických argumentů. Vláda mohla z debaty o tom, proč nastal čas se k Eurozóně připojit, udělat zásadní bitevní pole před příštími volbami. Kdyby bitvu o veřejné mínění s pomocí vysvětlování a srozumitelných kroku svedla úspěšně, mohla si před příštími sněmovními volbami polepšit u voličů. Je důležité, že se vládní koalice pustila do vyčerpávajícího boje o korespondenční volbu, což je téma dotýkající se základních občanských práv. Koalici, která chce proti nesystémové opozici bránit demokracii, takříkajíc sluší. Není to ale téma mobilizační, jakým by byl třeba souboj s opozicí i veřejným míněním o euro, jehož přijetí by bylo mimo jiné i přihlášením se k tvrdému jádru EU v době, kdy Rusko ohrožuje bezpečnost celé Evropy. Bez sjednocujícího reformního étosu vládní koalice jen těžko zvrátí pro ni nepříznivé trendy ve veřejném mínění. Po evropských volbách mohou navíc některé strany vládní koalice začít přemýšlet o svých momentálně ne příliš nadějných vyhlídkách pro sněmovní volby a pěti koalici se může i proto začít vnitřně štěpit.