Poslední demonstrace organizovaná mimoparlamentní stranou právo respekt odbornost Jindřicha Rajchla na Václavském náměstí v Praze přilákala 1000 lidí, ale zůstala daleko za očekáváními organizátorů. Preference pro zůstávají hluboko pod pěti %, která by strana musela překonat, aby se dostala do sněmovny. Pod hranicí volitelnosti stagnují i preference dalších politických subjektů, které bychom mohli zařadit ke krajní pravici či krajní levici komunistů nebo trikolóry. Posledně jmenovaná strana se dokonce nedávno raději spojila do volební koalice s parlamentním hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Jenže neposiluje ani SPD, naopak jeho podpora u voličů podle posledních průzkumů dokonce spíš klesá. Poté, co lídr hnutí ANO Andrej Babiš začal s pomocí radikálnější rétoriky oslovovat voliče SPD. Jinými slovy, ačkoliv i z úst renomovaných komentátorů opakovaně zaznívají varování, že extrémistické strany jsou u nás na vzestupu. Ve skutečnosti tento segment české politické scény spíše stagnuje navzdory tomu, že současná vláda je kvůli své špatné komunikaci a úsporným opatřením značně nepopulární. Jediná nevládní politická strana, která posiluje, je hnutí ANO. Ani ono ale neposiluje tak významně, jak by viditelná frustrace nemalé části společnosti napovídala. Jak už bylo řečeno, Babiš poslední době přizpůsobil svůj slovník voličům krajní pravice, což mu skutečně vyneslo několik procentních bodů. Jenže se tím vystavuje nebezpečí, že se od něj začnou odvracet umírněnější voliči, které na svou stranu v minulosti přetáhl, zejména z tábora sociální demokracie. Nemluvě o tom, že už začal kvůli tomuto posunu ztrácet některé známé tváře hnutí ANO, zejména z řad europoslanců. V české politice se tedy navzdory varováním o radikalizaci veřejnosti zatím nic moc nemění. Tábor voličů, které lze popsat jako nespokojené se současným establishmentem či liberálně demokratickým systémem, zůstává zhruba tak velký, jako je už od vzniku samostatné ČR, tedy asi 20 % populace. V 90. letech tito lidé podporovali Sládkovy republikány a komunistickou stranu. Později jejich přízeň přešla na jiné politické subjekty. Když ale nyní sečteme stranické preference stran, jako je SPD, trikolora pro nebo přísaha. Vychází nám zhruba stejné číslo jako před pěti lety. A to i když k nim přidáme ona zhruba čtyři % voličů, které Babiš posledních měsících přilákal k hnutím ANO, když zradikalizoval svůj slovník a začal ano vykreslovat jako konzervativně nacionální stranu. Hlavním problémem české politiky tedy není posilování politického radikalismu, ale spíše jistá míra apatie. Zklamání voličů pěti stran, které momentálně tvoří vládní koalici s politiky vlády, může mít spíše za následek, že nepůjdou volit, než že by začali přebíhat ke krajní pravici nebo nacionálním populistům. I to samozřejmě může představovat pro českou demokracii určité nebezpečí, protože jakýkoliv pokles volební účasti lidí, kteří podporují liberální demokracii, zakotvení země v západních bezpečnostních strukturách a pomoc Ukrajině ve válce s Ruskem může ve volební aritmetice hrát do rukou těm druhým. Pokud jde ale o rozložení politických preferencí ve společnosti podle podpory pro liberální demokracii, čí podle jejího odmítání, není na tom ČR špatně nejenom ve srovnání s ostatními zeměmi visegrádského uskupení, ale i mnoha dalšími zeměmi EU.