Stejně jako v řadě jiných evropských zemí také v Česku začala debata, zda bychom měli pomoci Ukrajině vracet bojeschopné muže do vlasti. Bezesporu jde o mimořádně citlivé a morálně vypjaté téma, které u nás neváhal rozvířit poslanec a kandidát do eurovoleb za TOP 09 Ondřej Kolář, když prohlásil neměli bychom přehlížet fakt, že zatímco Česko a čeští občané ve velkém podporují Ukrajinu, někteří její obyvatelé se za naší finanční podpory vyhýbají svojí povinnosti. Právě to chci, aby vláda co nejrychleji řešila. Jakékoliv volání po rychlém řešení ale už nyní naráží na upozornění právních expertů, podle nichž nelze bez porušení mezinárodního práva ani individuálních práv a svobod vracet do vlasti bojeschopné muže, kteří uprchli do zahraničí a vyhýbají se branné povinnosti. Český stát proto nemá podklad v zákoně a nelze někoho zbavit dočasné ochrany jen proto, že si to tuzemska vládnoucí garnitura zrovna usmyslí. Ostatně nic nenasvědčuje tomu, že by ukrajinská vláda chtěla v zahraničí iniciovat nějaký nucený návrat Ukrajinců, kteří by měli být na frontě. Její nový mobilizační zákon umožňující povolat k obraně země stovky 1000 dalších vojáků, pochopitelně cílí hlavně na muže žijící na Ukrajině. Vůči těm v zahraničí spíš Kyjev volí cestu dlouhodobějšího soustředěného nátlaku, který má přimět tyto muže, aby dodržovali novou legislativu a dřív nebo později si ujasnili vztah ke svému státu, který bojuje o přežití. K tomu má přispět zákaz prodlužování či vydávání nových pasů a poskytování dalších konzulárních služeb na ukrajinských velvyslanectvích těm mužům, kteří se nepodrobí zákonu o mobilizaci, tedy jeho ustanovení, že do 60 dnů od nabytí platnosti zákona se muži ve vojenském věku pobývající v zahraničí stejně jako ti žijící na Ukrajině musí osobně nebo elektronicky na dálku přihlásit na svých odvodních střediscích a tam aktualizovat své doklady. Smysl a morální poselství těchto úprav vystihl ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, když prohlásil, že nelze se nadále smiřovat se stavem, kdy muž v raném věku odejde do zahraničí, ukáže svému státu, že se nestará o jeho přežití.

A pak přijde a chce od tohoto státu přijímat služby. To je ovšem poselství, jež má sílu pouze tehdy, když zaznívá od vrcholného představitele okupované země, jejíž muži a ženy bojují a prolévají krev ve válce s nemilosrdným agresorem. I proto by se měli čeští politici jakémkoliv mentorování přístupu tuzemských Ukrajinců k mobilizačním výzva spíše krotit. Co je ale tak, je zřejmé, že ani nejpovedenější mobilizace nevymaže realitu, v níž Rusko vždy bude mít podstatně víc vojáků než Ukrajina. Množství vojáků ale nebude rozhodující, pokud západ přestane otálel s dodávkami daleko většího množství nejvíce sofistikovaných zbraní včetně obranných systémů, dalekonosných raket a hlavně letounů F-16 pro zajištění převahy ve vzduchu. Politici evropských zemí včetně Česka by se měli upínat především k naplnění těchto cílů. Koneckonců právě takové nezbytné přitvrzení vojenské pomoci Ukrajině může být i motivací pro její bojeschopné občany v zahraničí, aby se přihlásili k obraně vlasti.