Není na tom společenská shoda, řekl náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka, když sděloval veřejnosti, že by pro bezpečnost ČR bylo dobré v dohledné době zavést nějakou formu vojenské přípravy či vojenské služby. Náčelník také naznačil, proč tomu tak je. Vzpomínky na komunistickou povinnou vojnu jsou dodnes ve společnosti tak traumatické, že od vojenského výcviku odpuzují i mladší generace. Přitom armáda je dnes už jinde. Či vzpomínce na americké vojenské filmy sledující drsný, mentálně i fyzicky náročný výcvik moderní armády se dá snadno zapochybovat o tom, zda náčelník Řehka vystihl armádní situaci zcela přesně. Není to ani tak, že bychom jako národ pacifistických Švejku nechtěli bránit svou zem. Většina společnosti ale před 19 lety uvěřila konceptu profesionální armády a hlavně principu kolektivní obrany severoatlantického paktu, který už 20 let v Česku naplňujeme. Znamená dnešní tlak na příliš mnoho mladých lidí do armády, že jsme to celé čtvrtstoletí dělali špatně, nebo se situace tak radikálně změnila, že musíme rychle předělat základní strategické východisko národní obrany, tedy zejména představu, že republiku už na vnější hranici EU budou bránit společně armádní profíci Severoatlantické aliance. Nové verbování nedává smysl. Není vzhledem k agresivnímu Rusku, které se ve svém postupu na západ zarazilo na východě Ukrajiny jde dva roky. Sbírá území. Navíc počet vojáků sedmi velkých zemí EU a Británie přesahuje dnes výrazně milion a 100000. Technická převaha nad Ruskem je obrovská. Rusko navíc není schopno dnes bojovat na mnoha frontách najednou. Na to dnes nepočítá s konvenčním plošným konfliktem pozemního vojska. V případě boje by se spolehlo na letectvo. Další moderní zbraně. Nikdo rovněž nechci jako Rusové posílat na smrt své vojáky a plýtvat materiálem. Vlna militarizace české společnosti přirozenou reakcí na dění na Ukrajině. S Ruskem jako okupantem máme také nevyřízené historické účty, stejně jako špatný národním předválečné svědomí, že jsme se tenkrát nebránili. Proto je ve společnosti takové nadšení pro pomoc Ukrajině a vojenský odpor vůči Rusku. Válečný stroj se rozjel i v české společnosti a bere s sebou veškerou běžnou racionalitu. Jak to jenom on umí s pocitem nepochybné, až osudové nutnosti. Je na čase zastavit se a zhluboka se nadechnu. Militarizace podle vzoru nepřítele. Chybí už jen zábava v dětských uniformách nic neřeší, naopak všechny hysterizuje a zbavuje schopnosti myslet i jinak než válečnicky. Nutí lidi být pouhým zrcadlovým odrazem toho, proti komu a čemu bojujeme. Nebýt sebou, víte, součástkou stroje války. To je to nejhorší, co by se mohlo stát. Odstup od válečné mašinérie, která zkresluje vidění a omezuje myšlení, neznamená vzdát se předem. Naopak jedině to umožňuje racionálně se soustředit na společnou obranu a rozvíjet i tak, abychom byli připraveni. K tomu není nutný vojenský výcvik půlky národa, ale posílení profesionalizace a moderního vybavení armády a spojení v rámci NATO. Válku přece nechce nikdo, tvrdí i prezident Pavel. Ale položit se bezhlavě do realizace fráze, že kdo chce mír, musí připravovat válku, znamená zvýšit riziko, že hranice plošné války bude překročena rychle a mnohem dříve, než se nadějeme. Na to až doposud. Tento politický racionální odstup vůči válečné mentalitě mělo, měli bychom jako společnost napodobit a držet se v nadšení pro válku přece jen alespoň o krok zpět pomáhat Ukrajině, co to jde, a prohlubovat společný bezpečnostní systém, o nějž se v obraně opíráme. Válčení není, nesmí být trendy lifestylové a smysl společenského a osobního života.