Co vlastně vysílá do světa někdejší ČSSD víc než dva roky poté, co vypadla z PS? Snad jen, že se přejmenovala na sociální demokracii. Ve zkratce soc. Dem. Vede jí takřka neviditelný předseda a její voličská podpora zůstává pod pětiprocentní hranicí a nic nenasvědčuje tomu, že by se strana s téměř stopadesátiletou tradicí byť jen nadzvedávala z popela. Proč ale soc. Dem. Nejeví známky oživení? Navzdory tomu, že volání po demokratické levici, které se ozývá v nemalé části společnosti, nelze přeslechnout. Tady je nutné připomenout dílo hlavního hrobaře ČSSD, jejího expředsedy Miloše Zemana, který zničení sociální demokracie věnoval dvě desetiletí svého života. Ať jako důchodce z Vysočiny či jako prezident z Hradu, dokázal Zeman pomocí oddaných slouhu v Lidovém domě mařit jakékoliv modernizační úsilí svých nástupců, vnášet do strany a udržovat ní nenávist, intriky i otevřené rozbroje. Takovou míru nemilosrdné destrukce by těžko přežila jakákoli strana a její důsledky ochromují soc. Dem. Dodnes. Poslední ránu ale nezasadil ČSSD Miloš Zeman, ale Jan Hamáček a jeho lidé, když se po volbách v roce 2017 rozhodli jít do vlády Andreje Babiše. Navzdory zdrcujícím zkušenostem s Babišovým agresivním populismem, jímž zválcovali jejich ministry v Sobotkově kabinetu, Hamáčkovým rozhodnutím znovu strčit.

Hlavu do oligarchovi oprátky ale ztratila sociální demokracie zbytky důstojnosti i důvěryhodnosti a soc. Dem. Se nedostane z dnešní krize, pokud se veřejně nedistancuje od cynické mocichtivosti svého předchozího vedení, což půjde těžko, když exministr kultury v Babišově vládě Lubomír Zaorálek vede sociální demokraty do eurovoleb. A když do téhož křesla se předtím marně snažil prodrat přes odpor prezidenta Zemana předseda soc. Dem. Michal Šmarda. K tomu, aby se soc. Dem. Přiblížila politickým představám o moderní demokratické levici, musela by se jasně odlišit od bezbřehého populismu, jak ji předvádějí opoziční hnutí ANO a SPD, a zároveň přicházet s realistickou alternativou k hospodářské politice pravicové vlády. Vykročením k takové strategii by například mohly být návrhy sociálních demokratů na reformu daní duchu západních levicových doktrín. I soc. Dem. Mluví o progresivním zvýšení daní nejbohatších vrstev, vyššího zdanění zisků a dividend velkých národních a nadnárodních korporací, což jsou návrhy, s nimiž z ideologických důvodů nepřijde pravicová vláda a už vůbec ne hnutí ANO vedené majitelem agrochemického impéria. Problém ale tkví v tom, že program nové demokratické levice by měl před voliči ztělesňovat výrazný lídr, který i s mimoparlamentního ústraní dokáže přitáhnout zájem médií a veřejnosti a hlavně není spojen s žádnou z hanebných etap ČSSD od opoziční smlouvy přes ústupky Zemanově predátor z tvé až po sebevražedných vstup do Babišovy vlády. Soc. Dem. Asi dochází, že přesvědčivým vůdcem pro krušné doby není Michal Šmarda. Začíná se mluvit o jeho možných nástupcích, například o Zemanově stoupenci Janu Birkem nebo o místopředsedkyně Hamáčkovi ČSSD a ministryně práce v Babišově vládě Janě Maláčové. Což tedy zatím spíš napovídá, že případná obnova demokratické levice se neodehraje na půdě obrozené soc. Dem. Ale na jejich troskách.