Existuje dost jasných důkazů o tom, že v české populaci stále vzrůstá nevraživost vůči Ukrajincům, která má často charakter vyložené nenávisti k celému etniku. Nejde už jen o verbální útoky na sociálních sítích, ale zaznamenali jsme i velice drsné fyzické násilí, když například tři muži zaútočili na dvě ženy s dětmi. První útočník si nejprve ověřil, že jde o Ukrajinky, a pak udeřil. Napadené ženy skončily v nemocnici, přičemž jedna utrpěla zlomeninu čelisti. Nepřátelství k Ukrajincům zcela jistě napomohl případ osmnáctiletého Ukrajince, který znásilnil a poté se pokusil zabít o tři roky mladší dívku, i rvačka mezi Ukrajinci a Romy v Brně, která skončila smrtí jednoho Roma. V české společnosti se proto čím dál častěji objevuje představa jakési kolektivní ukrajinské viny. Počáteční spontánní podpora Ukrajinců vyvolaná ruským útokem, na kterou jsme se pochvalně plácali po ramenou, tak nevydržela ani půldruhého roku. Protiukrajinské nálady se samozřejmě snaží využít naši národovci, což vede k větší konkurenci v této části politického spektra a to má za následek její radikalizaci. Například právě Tomio Okamura začal pracovat představou ukrajinské kolektivní viny. Na vlně nenávisti vůči Ukrajincům surfuje i Andrej Babiš, který v sobě objevil konzervativního zastánce národních hodnot. A vládní politici se maximálně omezují na prohlášení ve smyslu, že podpora Ukrajiny je naší morální povinností, přičemž zapomínají veřejnosti vysvětlovat výhody, které na přítomnost Ukrajinců přináší. Ukrajinci jsou totiž ochotni dělat práci, kterou Češi odmítají například pomocný personál v nemocnicích, uklízečky, kuchařky apod.. A ukrajinské děti, které se tu docela dobře integrovali, nám v budoucnu mohou být ku prospěchu už i v řadě specializovaných profesí. Ekonomové varují, že české ekonomice chybí asi 300000 pracovníků, které si nejsme schopni opatřit jinak než pomocí migrace. A ale ani tato vláda není schopná a ochotná podpořit nějaký rozumný systém přistěhovalectví, který by umožnil příchod občanů ze států mimo EU, které naše ekonomika nutně potřebuje. Naopak přijímáme nová a nová opatření, které ekonomickou migraci znemožňují tak, že politici, místo aby s rasovou národnostní a kulturní nenávisti bojovali, se raději vezou na tradičních předsudcích české společnosti vůči tzv. odlišným kulturám. Tím navazují na neblahou tradici českého národovectví, kterou jsme ještě vůbec ne zpracovali. Takže vlastní nacionalismus ani nevnímáme. Jeho kořeny sahají někam do poloviny 19. století, kdy vznikla představa, že úpíme pod nadvládou Němců. Tehdejší preferování všeho českého jen proto, že to bylo české, se přelilo do první republiky, která, ač byla složena z mnoha národů a národností, byla postavena na jednoznačné dominanci českého národa, což nakonec vedlo po 20 letech nutně k jejímu rozpadu. Frustraci z konce prvního samostatného státu jsme čelili tím, že jsme se postupně zbavovaly všech jiných národností, takže teď máme sice malý, ale etnicky vyčištěných stát, což je při současném populačním vývoji do budoucna těžko udržitelné, ačkoli nám političtí národovci tvrdí opak, v současném globalizovaném světě si sami, samozřejmě, pokud budeme chtít udržet současnou ekonomickou úroveň, zcela jistě nevystačíme. Zdá se ale, že na to, co budeme muset tak jako tak nastat, nejsme vůbec mentálně připraveni.