Výsledek slovenských parlamentních voleb doprovázený siláckými výroky nového premiéra i volba nového slovenského prezidenta vyvolaly u českých konzervativních politiků a politických komentátorů nezvykle příkré reakce. Konzervativní politici byli především znepokojení vstřícným postojem nové politické reprezentace k Rusku. Plány nového premiéra na likvidaci nezávislých médií a právního státu je zase tolik neznepokojovali. V médiích následně proběhla debata o tom, zda je přípustné Slováky nálepkovat, či se máme snažit je pochopit. Opozice vládní politiky za kritiku slovenského vedení odsoudila. Liberálnější komentátoři tvrdili, že máme hledat, co nás spojuje. Debata okolo nových poměrů na Slovensku prozradila, že Češi většinou pořád vnímají Slovensko jako stát odvozený od Československa, které vzniklo českou zásluhou. Jde o jeden z projevů tradičního českého nacionalismu, který si už ani neuvědomujeme. Československo jsme od jeho vzniku v roce 918 chápali jako vyvrcholení snah o samostatný český stát, nikoli jako společný stát všech národů, které v něm žili, ať to byli Němci, Slováci, Maďaři, Poláci nebo Rusíni. Otcové zakladatelé v čele s Tomášem Galáskem Masarykem se obávali, aby spojenci v poválečných jednáních uznali dominantní postavení Čechů, kterých bylo v poměru k ostatnímu obyvatelstvu ve skutečnosti jen něco málo přes polovinu. A tak přišli s konstrukcí československého národa, který samozřejmě fakticky nikdy neexistoval, protože Slovensko bylo po staletí horními Bavory. Následná česká dominance se nakonec novému státu stala osudná a vedla jeho rychlému konci v roce 938. Už tehdy se ukázalo, že Slováci touží po určité autonomii. Proto na Slovensku panuje takový sentiment fašistickému Slovenskému státu. Slovenské touhy našli částečně naplnění vznikem federace v roce 68, ale zcela se završily i vznikem samostatného Slovenska po pádu komunismu. Je samozřejmě správné hájit demokratické hodnoty, pokud jsou ohroženy, ať už se to děje na Slovensku nebo někde jinde. Je ale příznačné, že většině našich demokratů ani tolik nevadilo, když se něco podobného, co teď vidíme na Slovensku, dělo v mnohem větší míře v Maďarsku nebo v Polsku. Řada tzv. konzervativních politiků ještě nedávno Orbána nebo Kaczynského hájil. Až Orbánův a Ficův postoj k Rusku po invazi na Ukrajinu přiměla naše demokraty změnit názor a vystoupit na obranu západních hodnot. Bohužel máme příliš málo důvodů se nad Slováky vyvěšovat. Česká společnost již jednou nebyla schopna vygenerovat demokratickým způsobem ze svého středu jiného reprezentanta, než byl slovenský spolupracovník komunistické StB. V minulých volbách vyhrála koalici demokratických stran jen těsně díky tomu, že milion hlasů nečekaně propadl. A současná vláda dělá vše pro to, aby se triumfu slovenského agenta StB znovu opakoval. Je třeba si přiznat, že český národ evidentně neprožívá své vrcholné období. Zastánci demokratických hodnot, kteří kritizují Slováky za volbu pro ruského vedení země, by se měli spíše zaměřit na domácí scénu a položit si otázku, proč vývoj české společnosti míří, byť s malým zpožděním stejným směrem, jako je tomu na Slovensku.