Krajně pravicové strany mají problém. Jejich členové nemají rádi muslimy ani Židy. Jenže v případě konfliktů, jako je ten v Gaze by si rádi vybrali stranu. Každý to řeší po svém. Jak je to vidět třeba na právě s vítězi vší nizozemské straně pro svobodu Geerta Wilderse. Historicky vzato krajní pravice Židy vnímala jako objekt podezírání a nepřátelství. Často to byla největší nebo jediná skutečná etnická menšina. Jenže Židů je dnes v Evropě málo. Vlastně stále méně. Nejsou moc vidět, moc se neliší a je třeba nasadit různé staromódní a konspirační teorie. Naopak přítomnost muslimů je v Evropě relativně nová. Jejich počty ale rostou a dalšího vývoje se mohou bát i lidé, kteří jinak extremismu nepřejí. To mohou využít krajně pravicové strany, které zároveň vnímají, že mezi některými muslimy je přítomen silný antisemitizmus. Je tu ovšem jedna komplikace. Někdy se může lišit postoji krajně pravicové strany k Izraeli chápanému jako jakási předsunutá hlídka západu, a domácím Židům jako tradičním nepřátelům. Nizozemská strana pro svobodu, založená až roku 2004 kvůli Wildersově nesouhlasu s přijetím Turecka do EU. Reprezentuje jeden typ ten, který se staví za Izrael ani nepoužívá protižidovskou rétoriku. Její nečekané volební vítězství z minulého týdne je pravděpodobně aspoň částečně zapříčiněno oslavami palestinského terorismu v ulicích západních měst. Jiný případ je francouzské Národní sdružení, dříve známé jako Národní fronta. Marine Le Penová se podobně jako Geert Wilders snaží stranu ryb radovat jako alternativu zavedených politických organizací. Le Penovou tak bylo nedávno možné vidět i na pochodu proti antisemitizmu. Jenže zakladatel hnutí Jean-Marie Le Pen byl a je zatvrzelý antisemita zcela v souladu s velmi starou a stále udržovanou tradicí francouzské ultrapravice, která vnímala Židy jako cizí a národnímu společenství nebezpečný element. Třetím typem by mohly být švédští demokraté, strana, která se rovněž prezentuje jako umírněnější než dříve, jenže vznikla jako strana neonacistická a její kritici tvrdí, že uvnitř je stále hnědá, což se projevuje i protižidovskými výroky. Současně jsou švédští demokraté pro přesun velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Existuje i polská varianta, kde nacionalisté mají problém nejen s imigrací a Židy, ale i Izraelem, jak je tomu u strany konfederací. A souvisí to s tím, že existuje dlouhodobý a nedořešený Polsko židovský a Polsko izraelský spor o výklad společných dějin. Ve Spojených státech se neonacistické organizace, jako je národní strana pro spravedlnost, objevovaly na propalestinských demonstracích s protižidovskými i protiizraelskými transparenty. Ti si zase vybrali jinak. Zmíněný vývoj představuje zvláštní dilema pro Židy a Izrael. Evropští a američtí Židé spojení s krajně pravicovými stranami odmítají. Takto například britské židovské organizace vyzvaly krajně pravicového aktivistu Tommyho Robinsona, aby se neúčastnil pochodu proti antisemitizmu. Podobné dilema zažívá Izrael, kde mají lidé také často pocit, že Evropané ne. Chápu složitost jeho rozhodování a jakési pochopení nacházejí u politiků jako je Salvini nebo Orbán. Problém výstižně formuloval americký novinář Bret Stephens tak jako existují a ty sionističtí Židé, existují i antisemitští sionisté.