Když před více než 100 lety se začalo prezident Masaryk na doporučení Antonína Švehly více všímat v Lidových novinách nové objevy všeho se žurnalistického talentu Ferdinanda Peroutky. Oba muži, prezident a novinář, nakonec v sobě našli mimořádné zalíbení. Je tomu 100 let, kdy prezident požádal novináře, aby založil myšlenkově bohatý týdeník. Poskytl mu na to dar ve výši půl milionu korun. Měl Peroutka vzal peníze a předal jej Adolfu Stránskému, vydavateli Lidových novin. Spolu s ním za ně začali vydávat týdeník. Přítomnost prezidentova prosba byla zřejmá. Peroutka jí vyjádřil v úvodníku naše myšlenková krize, uveřejněného právě v prvním čísle přítomnosti ve čtvrtek 17. ledna 1924. Ptá se, zda v dnešní době existuje opravdu nějaká zvláštní a pozornost zasluhující myšlenková krize? Vzápětí si odpovídá, že o tom nemůže být pochyb, a pokračuje, že vždy budou se nové myšlenky svářící se starými a uprostřed toho sváru budou stát lidé teskní a rozpačití, nevědouce, kam by hlavu složil. I situace jakoby z oka vypadla té situaci naší dnešní, nejen tehdy. Nedostatek duševního přístřeší nebyl nijak novou věcí. Dnešní zdánlivá náhrada v podobě sociálních sítí je pouhou náhražkou, navíc rázu čistě dryáčnického. Čtenář zahloubat se do textu Peroutková úvodníku stále silněji, pokud si odmyslí dobové reálie, pociťuji, jak výrazně Peroutka promlouvá k naší současnosti, neboť jak píše nikdy se neozýval křik tolik proroků a nikdy nebylo tolik proroků, falešných sňatků a politických vůdců. Držet stádečko svých voličů pohromadě je čím dál nejistější. Pomalu už na ně nelze usedat s pocitem bezpečí. A to proto, jak zdůrazňuje Peroutka, že naše politické strany více úzkoprsé než jinde, chtějí hráčky suverénní roli ve světě myšlenkovém. Nehodlají dovoliti, aby člověk jedl, co ony ještě neměli v ústech, a přistřihují myšlení podle svého stranického utilitarismu. Důvod je nabíledni strany si přejí za prvé moci, za druhé moci a za třetí moci. Hodnotí podle toho své lidi a vrchu v nich nabývají osoby nikoli moudré, nýbrž obratné, případně takové, které dovedou opatřiti peníze. Přesto má Peroutka pro uvědomělého občana řešení. Oktáv se ho nejprve, co učiní moudrý muž, zabloudili ve světě idejí, vrátí se přece k pozorování skutečnosti. Jen tak se může dočkat v novinách osvěžujícího přiznání, že někdo něco neví. V kruhu falešných představ o svobodě má realistická metoda nejvíce naději nalézti cestu, neboť se nedrží slov, nýbrž věcí. Kladu si proto otázku, co špatně. Už tehdy Peroutka věděl, co znamená hoax? Nejspíš? Ano, aniž by byl tušil cokoli o jeho budoucí existenci. Byť od citovaných slov uplynulo už 100 let, přesvědčení, jež spolu se Švehlou sdílel prezident Masaryk, jak důležité je mít svého Peroutku, platí bezvýhradně dodnes.