Názory a argumenty

Daniel Kroupa: Moc ideologie

Názory a argumenty

Daniel Kroupa: Moc ideologie
Muslimský poutník v Mekce

Plus

Dovolil jsem si vytvořit slovní hříčku, která se mi jeví výstižná v obou svých významech: „moc ideologie“. Ano, ideologie je moc, tedy příliš. Od Velké francouzské revoluce, kdy se poprvé rozvinula, ovládla z velké části moderní způsob uvažování o světě, o společnosti i o člověku a stala se novým náboženstvím.
Daniel Kroupa

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Dovolil jsem si vytvořit slovní hříčku, která se mi jeví výstižná v obou svých významech. Moc ideologie. Ano, ideologie je moc. Tedy příliš. Od Velké francouzské revoluce, kdy se poprvé rozvinula, ovládla z velké části moderní způsob uvažování o světě, o společnosti i o člověku a stala se novým náboženstvím. Moc. Nadvláda ideologie se pak projevila ve vědě, v kultuře i v politice a vybudovala totalitní režimy nejen v Evropě, ale po celém světě. Komunismus, fašismus a další ismy ve 20. století vyvolaly krvavé revoluce a války, které počty obětí překonali největší hrůzy v celé historii lidstva. Ideologie je posedlost mocí, která je totální, neomezená, a proto už je všechno politickou moc obecně vzato tvoří sjednocení lidí jednajících v souladu. Jestliže tedy vytvoříme dokonalou jednotu ve společnosti, již žádný jednotlivec se nemůže vzepřít. Vytvoříme totální moc. Myšlenka totality je nenápadně obsažena již ve zdánlivě nevinných utopických představách ideální společnosti. Co jiného znamená komunistický ideál beztřídní společnosti, v níž jednotlivec postrádá jakékoli prostředky a možnosti k nezávislé existenci než vizi totální moci a fašistický ideál národa dokonale sjednoceného za jediný vůdcem je rovněž představou neomezené moci. V obou případech se jedná o moc, která je neomezená vůči člověku a může všechno, protože na dvou žádná moc neexistuje. Utopický ideál tak nahradil moc boha světskou mocí, a proto se právem mluví o sekulárních náboženstvích. Zajímavou a aktuální otázkou v této souvislosti je, zda také islamismus není spíše než projevem náboženského vzepětí světskou totalitní ideologií. Jeho utopickým cílem je dokonale společenství věřících spojených právem šaría pod jedním vůdcem. Na rozdíl od komunismu a fašismu, které se své historické poslání snažili zdůvodnit pseudovědeckými teoriemi. Islamismus čerpá své ospravedlnění z Koránu a sunnity. Jenže tyto náboženské texty islamisté vykládají fundamentalistickým způsobem doslovně, což je vede k přesvědčení, že vlastní vědění o Alláhovi je vůli, a jsou proto jedinými povolanými uskutečňovat. Takové zapálené vlastníky pravdy známe ostatně i z křesťanského prostředí. Pokorný věřící si je vědom své nedostatečnosti a nevědomosti, pochybuje a hledá boží vůli znovu v každé situaci. Náboženský fanatik však o své vědění nepochybuje. V tom se ale příliš neliší od fanatika sekulárního, který s údajně vědeckého světového názoru vyvodí vědění o objektivních zákonech vývoje společnosti a o historickém poslání dělnické třídy, nebo z Darwinovy teorie aplikované na společnost vydedukuje učení o nadřazení se rozsah a o nutnosti zvítězit nad ostatními v boji o přežití. Je-li tato úvaha správná, dospíváme k poněkud překvapujícímu závěru, že islamismus je jedním ze sekulárních náboženství či jinak řečeno totalitní ideologií a hnutí, které z ní vychází, je proto stejně nebezpečné jako komunismus a fašismus. Totalitní ideologii nevyvrátí žádné argumenty a totalitní hnutí neuznává žádný kompromis, kromě toho, že se mu podrobí té. Jediné, co s tím můžete dělat, je porazit ho, dokud je slabé, a rozprášit nebo alespoň nepřekážet těm, kteří se o to snaží. I tak je třeba počítat s tím, že moc jedné ideologie nahradí jiná.

Ostatní také poslouchají