Byla svéráznou a netuctovou osobností, řekl o Petrušce Šustrové biskup Václav Malý a dodal, že se vším, co dělal a byl vždy spojen zájem o to, co se děje okolo. Zájem, který přecházel v činy a jasné postoje. V roce 968 jí bylo 21 let a coby studentka češtiny a dějepisu měla život před sebou. Jenže přišlo složitých 20 roků. Nejen toto období Petrušky Šustrové připomene v následujícím pořadu a dobrý poslech přeje David Hertl archiv.

Patřím ke generaci, která na jméno Petrušky Šustrové narazila ve vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky v polovině 80. let minulého století. V roce 85 byla totiž jednou ze tří mluvčích Charty 77. Poslouchal jsem Ivana Medka, který na Hlasu Ameriky informoval o textech charty a o tom, jakému pronásledování byly mluvčí i další signatáři charty vystaveni. A v duchu si říkal, že kdybych se pokusil podepsat chartu, mohlo by mi to zkomplikovat i tak jednoduchou věc, jakou byla maturita. Prostě jsem se bál. I v té polovině 80. let dával komunisty ovládaný režim najevo, že ho chartisté štvou. Jak po letech Petruška Šustrová vzpomínala v pořadu příběhy 20. století, režim měl z charty především strach a represe byly proto přehnaně tvrdé.

To je takový svědectví, že se báli větru, deště a zimy, podzimu, léta, jara, všeho a že jakmile se tedy někdo ozval, tak tomu udělali právě tu publicitu. Ale zároveň tak je potřeba počítat s tím, že to mělo zastrašit případné další signatáře. A myslím si, že režim celkem dobře odhadl, že je to vlastně tak kompromisní a tak lze realistický, že by to najednou mohl podepsat třeba milion lidí, protože tady bylo víc než milion lidí, který si to mysleli. To, co bylo v té chartě napsáno, o tom jsem přesvědčen a postavit se komunisty ovládané mu režimu chtělo odvahu. A ta Petrušce Šustrové nechyběla už řadu let. Předtím, než podepsala Chartu 77. V roce 66 začala studovat češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy o tři roky později a byla uvězněna za podvracení republiky a opoziční aktivity v levicovém hnutí revoluční mládeže, jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal či Petr Uhl. Soud se konal v březnu 71 a režim spustil jednu z mediálních kampaní. Měla zostudit a zesměšnit obžalované, jak se o to v rozhlasových novinách z 10. března 71 pokusil komentátor Bohumil Roháček.