Účastníci pondělní demonstrace v Praze se natolik znemožnili tím, kým se nechali zastupovat a komu umožnili na akci vystoupit, že by snad absurdní hesla, která na protestu zazněla, ani nestála za příliš velkou pozornost? Ostatně mnozí z účastníků se po výrocích o Židech, zednářském spiknutí a skandování oblíbeného sloganu neonacistů Čechy Čechům rozhodli raději s traktory protest opustit předčasně. Agrární komora a další profesní sdružení zase dávají od organizátorů ruce pryč a pozornost se snaží upřít raději na svou vlastní dnešní protestní akci. Hlavní požadavek části zemědělců odstoupit od Zelené dohody přesto za komentář stojí. V české veřejné debatě totiž zdaleka není ojedinělý, zaznívá nezřídka z opozičních lavic. Opakovaně k témuž vyzýval někdejší prezident Miloš Zeman a za nesmyslný označuje boj proti změnám klimatu také prezident Agrární komory Jan Doležal, který se jinak v protestech zemědělců snaží prezentovat jako ten rozumný. Přitom se ale současně podivuje, proč od Zelené dohody vláda odstoupit nemůže. Jde přitom od základů o naprosto nesmyslný požadavek. Česká ekonomika je bytostně závislá na společném vnitřním trhu EU a ten může fungovat pouze pokud všechny země respektují stejná pravidla obchodu. Pokud se v nějaké oblasti společně dohodnou na zpřísnění regulace, ale jedna země by se to najednou rozhodla ignorovat, začala být tím ostatním neférově konkurovat. Zbývající státy by pak měly pramálo důvodů produkty s rebelující země pouštět na svůj trh. Přestat dodržovat Green Deal, se kterým jsme mimochodem za této i předchozí vlády v Bruselu souhlasili, by v praxi znamenalo naprostou diskreditaci země v očích partnerů a spuštění série žalob a následné astronomické pokuty, dokud by Česko podmínky nesrovnalost ostatními, jinak by Češi začali rozkládat vnitřní trh. Jinými slovy, jedinou cestou, jak by se ČR mohla vyvázat ze Zelené dohody, by bylo buďto přesvědčit všechny ostatní členské země, aby zanechali boje proti klimatickým změnám, odstoupily od Pařížské dohody a evropskou klimatickou legislativu zrušili, což se zcela jistě nestane, nebo spáchat politickou i hospodářskou sebevraždu a Česko z EU vyvést za cenu gigantických ztrát. Samozřejmě i pro samotné zemědělce. Ti by nejen přišli o štědré dotace z Bruselu, ale také o klíčové vývozní trhy. Skoro dvě třetiny českého agrárního exportu směřuje k našim nejbližším sousedům. Někdo by teď mohl namítnout, že pokud se z Green Dealu nedá vystoupit, neměli jsme s ním nikdy souhlasit. Na to si však zemědělci vzpomněli se zhruba pětiletým zpožděním. Požadavek by to ale i tehdy byl neméně absurdní. Na dopady klimatických změn, například v podobě častějších extrémních výkyvů počasí, už nyní doplácí v první řadě opět sami zemědělci. A není pravda ani to, co tvrdí agrárník Doležal, tedy že Evropa údajně zachraňuje planetu sama. Ke klimatické neutralitě směřuje nejen vyspělý svět, ale třeba už i Indie nebo Čína, která nás v rozvoji mnohých moderních technologií k naší vlastní škodě už dokonce předstihla. Dekarbonizace ekonomiky je zkrátka realita, do které bychom se měli všichni konečně probudit. Ano, pro mnohé sektory bude obtížná, pro zemědělství, možná dokonce mimořádně obtížná a měli bychom farmářům naslouchat. Pokud se kvůli příliš rychlému tempu změn, nárůstu nákladů, levné konkurenci z Ukrajiny a dalších zemí a byrokratické zátěži situace pro ně opravdu stává neudržitelnou. Praxe ukazuje, že Evropská komise není tak dogmatická, jak je jí často přičítáno, a i zemědělcům stále více naslouchá. Nedávno se tak třeba podařilo smést ze stolu návrh na plošné omezení pesticidů. K úspěchu jsou ale třeba podložené argumenty nikoli mlácení prázdné slámy.