Asi není příliš přehnané tvrdit, že v největší členské zemi EU v Německu budily letošní volby do Evropského parlamentu obzvlášť velkou pozornost. Důvodu byla celá řada. Jednak podstatnou část společnosti zasáhlo před nějakou dobou něco, co by se dalo volně podle Václava Havla označit jako blbá nálada. Ekonomika země chřadne, důvěra lidí nejenom v úřadující vládu, ale i obecně schopnost politiků řešit problémy země je na rekordně nízké úrovni. K tomu je stále v nedohlednu konec války na Ukrajině, s čímž souvisí obavy, že válka, kterou před více než dvěma lety rozpoutal Rusko, se rozšíří i do ostatních částí Evropy a přiblíží se tak Německu. Na pozadí toho přinesli německé eurovolby několik důležitých poznatků. Začněme u vítězů, jimiž jsou opoziční křesťanští demokraté. Získali skoro tolik hlasů jako strany úřadující vládní koalice kancléře Olafa Scholze dohromady. Jejich lídr Fridrich Merz to může brát jako potvrzení svého nového, umírněně konzervativní ho kurzu, kdy se strana na rozdíl od minulosti nebojí přicházet s daleko vyhraněnější mi postoji třeba u migrace. Zdaleka ale neplatí, že tak, jak nyní dopadly pro křesťanské demokraty eurovolby, stejně dobře se jim povede i za rok při těch celostátních. Dá se očekávat, že nejpozději během letní okurkové sezony se ve straně rozproudí debata. Doby ji měl vést jako volební lídr a být tak adeptem na příštího německého kancléře. Dalším vítězem německých Alp jsou populisté s protiimigrační Alternativy pro Německo AfD. Získali sice skoro o polovinu méně hlasů než vítězové, ale skončili druzí navzdory všem špionážím, aférami jejích politiků a podezřením, že platí Rusko a Čína. A také navzdory tomu, že v minulých měsících chodili pravidelně desítky 1000 Němců do ulic demonstrovat proti pravicovému radikalismu a xenofobii. Strana sice v průzkumech o něco oslabila, ale o to silnější byla zřejmě motivace jejího tvrdého jádra jít k volbám. Na východě Německa se AfD stala dokonce s velkým odstupem nejsilnějším uskupením. U jejího úspěchu stojí za zmínku ještě jeden moment, a to sice, že se jí mimořádně dobře dařilo u prvovoličů. Letos jsme měli při eurovolbách v Německu poprvé hlasovat i šestnáctiletí. Vyvrátili často tradovaný mýtus, že mladí lidé inklinují k levici nebo ekologickou pokrokovým stran, a ne v Německu hlasovali rovným dílem pro AfD a křesťanské demokraty. Teprve pak následovaly všichni ostatní. Pokud jde o poražené, není úplně jednoduché stanovit toho, kdo dostal největší výprask. Pravděpodobně to jsou zelení, kteří ještě před pěti lety triumfovali na vlně obav z klimatické krize. Tehdy skončili na druhém místě a dostali následně chuť vyhrát i německé parlamentní volby. Zdálo se, že požadavky doby a zejména přízeň mladé generace jim hrají do karet. I proto pro ně musí být výsledky letošních eurovoleb hodně velkým zklamáním. A kancléř Scholz? Ten musel přijmout skutečnost, že čísla o rekordně nízké důvěře v jeho vládu, která se už nějakou dobu objevují, nejsou jen abstraktními hodnotami. Teď dostal v podstatě z moci úřední černé na bílém potvrzení, že odráží skutečné postoje veřejnosti. Jeho sociální demokraté navíc udělali tu chybu, že v uplynulé kampani Šolce velmi ofenzivně prezentovali. Byl vidět podstatě na všech předvolebních plakátech vedle oficiální hlavní kandidátky Katarina Barleyová. Mělo to sloužit k mobilizaci voličů, ale skončilo to políčkem pro kancléře. Prošel se to nevěstí nic dobrého. Do konce jeho mandátu v čele vlády mu zbývá nějakých 15 měsíců. Že by dokázal dramaticky změnit styl svého vládnutí a jeho koalice najednou vyřešila vše, na co jí dosud chybí odvaha nebo síla, je hodně nepravděpodobné. To už se dá spíš čekat, že Šolcovi se jeho koalice začne drolit pod rukama. Pro Německo by to nebyla úplně dobrá zpráva, pro EU už vůbec ne.