Rozhodnutí Ústavního soudu o snížené valorizaci důchodů a debata o korespondenční volbě se v tomto týdnu zajímavě sešli. Zatímco v PS se opět do sebe zasekli vládní a opoziční bloky a bylo slyšet nekončící prokazatelně obstrukční projevy v brněnské sněmovně. Moravské soudci svou většinou odmítl i námitku, že je opozice omezována. V projevu bylo řečeno to, co říká ostatně i zdravý rozum, že pokud se nějaký zákon, byť ve stavu legislativní nouze, projednává skoro dva týdny doslova ve dne v noci, není snad jediného opozičního poslance, který by se k němu nevyjádřil. A předsedové stran a řeční bez omezení hodiny a hodiny. Není možné hovořit o omezování práva opozice na vyjádření, když navíc i oni sami přiznávají, že vlastně jen obstruují. A to už není výhradní opoziční právo na jakoukoliv nekonečnou obstrukci. Hnutí ANO a SPD v tom pokračovali i při schvalování korespondenční volby pro české občany v zahraničí a také zde argumentovali svým údajným právem natahovat jednání, jak se jim zlíbí. Koalice zařadila proti tomu opět pevný termín hlasování a poslanci ANO odešli ze sálu. Po rozhodnutí Ústavního soudu ale opozice v argumentaci přece jen polevila a vládní většina si naopak oddechla pevná hlasování budou platit. A zase je možné zopakovat, že pokud opoziční předseda překonává v délce projevu i Fidela Castra, jak se mu zlomyslně připomínalo. Jen těžko mluvit o nedostatku času k vyjádření. U volebních pravidel, byť spíše okrajových a doplňkových, je to přece jen složitější. Na nich by se opravdu měly shodnout všechny politické strany. Jak se na nich musí shodnout třeba poslanecká sněmovna se Senátem. Na rozdíl od jiných zákonů ho není možné přehlasovat. Silové hlasování vládního bloku v tomto specifickém případě není správné, mělo se dojít k dohodě. Opozice by ale naproti tomu měla zvážit, zdali jsou její argumenty proti korespondenční volbě opravdu tak pádné, když se tento způsob běžně užívá v nezpochybnitelně demokratických státech. Spíše to vypadá, že oba tábory si prostě toto spíše marginální téma vybrali jen jako záminku k dalšímu tvrdému politickému střetu. Zcela zbytečně. Také valná část projevu byla o něčem úplně jiném než o korespondenční volbě. Každopádně je možné říci, že parlamentní obstrukce, kterou nicméně užívali hojně i současné vládní strany, když byli v opozici, má opravdu své meze. Nejen proto, že to připomněl Ústavní soud, ale také proto, že vláda prostě musí mít z logiky věci možnost prosadit své záměry, pokud má v PS většinu. Jistá politická kultura by sice u některých druhů zákonů vyžadovala dohodu i s opozicí, ale to za současné situace je prostě skoro nemožné. Musí to chtít obě strany a tady zjevně nechce ani jedna. Další důvod je zcela pragmatický a opoziční strany, ať už v jakémkoliv období, by to také měli zvážit. Opravdu ocení jejich voliči, když se jim zlomyslně podaří oddálit nějaký zákon o 11 hodin sice úctyhodného, ale spíše prázdného projevu, nebo kdyby to měl být i týden. Úkolem opozice je oponovat vládě, kritizovat i přísně kontrolovat, seznamovat s tím občany, předkládat alternativy k tomu musí dostat dostatečný prostor. Jejím úkolem ale není jen planě zdržovat a nijak se tím ani netají. Vládní i opoziční politiku by pak měly v nejbližších volbách posuzovat hlavně voliči u volebních uren, nikoliv Ústavní soud. A už vůbec ne schopnost poslankyň a poslanců vydržet v uzavřené místnosti bez spánku a jídla.