Snížení valorizace důchodů. Nyní připravovaný úsporný balíček obsahující mnohé rušení daňových výjimek, redukce pošty, státní správy, snížení odchodu do předčasného důchodu, možná zvýšení věku odchodu do řádného. Vláda se vrhá do reformního úsilí, které si předsevzala a které oddálily krize. Jenže on ještě nekončí. A navalit na občany kromě jejich důsledku ještě další, vypadá takřka pro vládu sebevražedně. I když je zatím vše v rovině úvah, diskusí a jednání, přesto je společnost už dost postrašená a projevuje se to růstem preferencí opozice, radikalizací části veřejnosti a pádem vládní popularity. Naštěstí jsou poslanecké volby daleko a vládní koalice tak začíná s nepopulárními kroky vcelku ještě včas. Čekají sice také volby evropské, krajské a senátní, ale ty vlády zpravidla ztrácejí automaticky, i když i po nich, pokud nedopadnou dobře, následuje vlna stranické nespokojenosti a otřesů. Stále skloňovaným tématem je komunikace. V té vláda prohrává na celé čáře. Jak předčasně. Její členové zveřejňují své záměry a straší tak veřejnost ještě více, než by bylo zdrávo. Na straně druhé je tu ještě velká část veřejnosti, která dává stále přednost premiérovi, za kterého se nemusí stydět a reformní úsilí od vlády očekává a nebojí se ho. Každý asi chápe ze své vlastní osobní i rodinné zkušenosti, že je možné utratit jen to, co je v peněžence. Dlouhodobé deficitní hospodaření vede k dluhovým pastem a v konečném důsledku k nemožnosti opatřit základní potřeby. Šetření je jistě v kurzu, pokud se ale nedotkne nějaké konkrétní skupiny. Zvláště když vláda volí i nadále spíše flikování než skutečnou komplexní reformu státního financování. A i když premiér Petr Fiala volí nadále cestu konsensu a požívá důvěry, také není zcela schopen získat pro větší reformy většinu společnosti. Bylo to vidět i v debatě o důchodech. Vláda a opozice do sebe zaklekli v tuhé obstrukci a nějak přitom zcela zapomněli, že by měli mluvit hlavně s těmi, kterých se to dotýká. I důchodci přece disponují zdravým rozumem a mnozí by pochopili jisté uskrovnění, pokud by se jim to řádně objasnilo a neměli pocit, že mají z ohně tahat kaštany za někoho jiného. Pokud vláda žádá po občanech uskrovnění, měla by s nimi dobře mluvit a také jít příkladem. Právě před lety, v době sametové revoluce po pádu komunistického režimu, bylo heslem utahování opasků. Většina veřejnosti to chápala a přímo vyžadovala, protože jim to říkali do té doby důvěryhodní politikové. Jenže důvěra byla nakonec utopena v privatizačních skandálech a rozkrádání divokých 90. let. Také nyní si politikové nějak neuvědomují nutnost získání důvěry pro bolestné reformy. Už jen v tom symbolickém bodu, že pokud přijde řeč na snížení jejich vlastních platů a náhrad, je to prý vždy jen populismus o čas, těch závěrech NKÚ, o plýtvání státními prostředky ani nemluvě. Pokud tedy vláda chce své reformní úsilí opravdu završit úspěchem. A nemá-li to zúčastněné strany stát politický život, měla by opravdu to celé komunikovat eufemisticky řečeno poněkud lépe.