V debatě o korespondenční volbě zaznívají věru pozoruhodné argumenty. Například SPD, která korespondenční volbu pro Čechy žijící v zahraničí odmítá, argumentuje i placením daní. Budu citovat. Korespondenční volba zakládá nerovnost mezi Čechy žijícími v tuzemsku a těmi, kteří žijí v cizině a navíc neplatí v Česku daně a mnohdy už neumějí ani česky.

Pravil Tomio Okamura implicitně. Tím řečeno, že by se vlastně dalo pochybovat i o tom, jestli ten, kdo neplatí v Česku daně, by měl mít vůbec právo volit. Je to pozoruhodná úvaha, a to hned z několika důvodů historického, faktického i perspektivního. To, k čemu se Okamurovo myšlení, pokud to tedy tak nazvat nelze prací, je tzv. daňový volební census. Ten se uplatňoval ve starém Rakousku do roku 1907 a rozděloval voliče do tzv. kurií podle toho, kolik platili na daních. Kdo neplatil, nemohl volit. Mimochodem, i poté, co byl daňový censu zrušen, nesměli k prvním všeobecným volbám v Rakousku kromě žen třeba vojáci z povolání, nesvéprávní osoby v tzv. chudinské péči, vězni či lidé trestaní více než dvakrát za opilství, což by se v některých případech Okamurovi, který preferuje tzv. slušné Čechy, asi také líbilo. Ale to jen tak na okraj. Podstatné je, že jakkoli uvažovat o volebním právu v souvislosti s daněmi něco, co patří někam na přelomu předminulého a minulého století. Pozoruhodná je Okamurova úvaha. Je fakticky. Pokud uvažujeme o propojení volebního práva a placení daní v Česku, je dobré si uvědomit, že se brzy dostaneme do potíží. Co třeba studenti či důchodci, kteří přímé daně neplatí? Co třeba nízkopříjmoví lidé na sociálních dávkách? Ano, osoby v chudinské péči, jak to nazývá slovník starého Rakouska, kteří přímé daně fakticky neplatí. Taky dalo by se samozřejmě říci, že tito lidé platí daně nepřímé při nákupech DPH, spotřební daň apod.. Jenže tyto daně odvádějí v Česku i cizinci při služebních po bytech či na dovolené. A také jim kvůli tomu nikdo nechce udělovat české volební právo. Lze namítnout, že to Okamura nemyslel tak, že by ti, kdo v Česku neplatí daně, měli o volební právo přijít a že mu šlo jen o to, aby ti, kdo žijí v zahraničí, nebyly korespondenční volbou tzv. zvýhodňováni, protože ti, kdo žijí v Česku, korespondenčně volit nemohou. Jenže tato námitka neplatí. Ve skutečnosti jsou totiž Češi žijící v zahraničí dnes při výkonu volebního práva znevýhodněni. Často musí stovky km na ambasády, zatímco Čech žijící v Česku má místnost za každým rohem a trvá mu to do ní pět minut. Korespondenční volba tedy není žádným zvýhodnění, ale spíše narovnání podmínek. Pokud jde o perspektivní rovinu všech snah současné opozice o znemožnění korespondenční volby, do které zapadají i Okamurovi úvahy o vztahu placení daní a volebního práva. Je dobré si uvědomit, že v posledním století vše směřovalo k rozšiřování a usnadňování výkonu práva volit. V prvních tzv. všeobecných volbách ve starém Rakousku v roce 1907 například mohli lidé volit až od 24 let. Dnes mohou volit osmnáctiletí. V roce 1907 nemohli volit ženy a nikomu to tehdy přišlo divné. Aktivní volební právo získali u nás až v roce 1919 a mnohých jiných zemích museli počkat ještě déle. V Portugalsku třeba až do roku 976. No a pokud jde o usnadnění práva volit, tam spadá právě korespondenční volba, kterou v různých formách přijala postupně drtivá většina evropských zemí. To, co má perspektivu, tedy není brždění vývoje. Perspektivu mají naopak úvahy, jak se posunout skutečně do 21. století. Tedy třeba jestli nezavést volební právo už od 18 let. Hlavně jestli volby ne elektronizovat, jako to dělají v Estonsku, které si jinak dáváme za příklad. Toto je cesta nikoli hraní si s anachronizmem, jako je daňový volební census či dokonce úplné zrušení možnosti volit v zahraničí a povinnost přijet do Česka, jak to navrhuje aktuální Okamurův ideový souputník Andrej Babiš. Vždyť když dnes už skoro nikdo nechodí ani do banky, proč by mělo být nutné fyzicky chodit do volební místnosti? No ne.