Názory a argumenty

Petr Honzejk: Nedostatek škol jako symptom nemoci českého státu

Názory a argumenty

Petr Honzejk: Nedostatek škol jako symptom nemoci českého státu
Přijímací řízení (ilustrační foto)

Plus

V Praze se na žádnou střední školu nedostalo 16 procent dětí, které se na ně hlásily. Jistotu gymnaziálního studia pak v metropoli neměly ani děti, které u přijímaček získaly 90 bodů ze 100, když přitom v jiných částech země stačilo často i pouhých 40. Je to do očí bijící nespravedlnost, jak připustil i ministr školství Mikuláš Bek. 
Petr Honzejk

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • V Praze se na žádnou střední školu nedostalo 16 % dětí, které se na ně hlásili. Jistotu gymnaziálního studia pak v metropoli neměly ani děti, které u přijímaček získali 90 bodů ze 100, když přitom v jiných částech země stačilo často i pouhých 40. Je to do očí bijící nespravedlnost. Jak připustil i ministr školství Mikuláš Bek. My můžeme dodat, že je to nejen selhání systému, ale i do konala demonstrace základního problému Česka, tedy totální neschopnosti uvažovat a hlavně jednat koncepčně a připravit se na cokoli, co přesahuje hranice odpovědnosti jednoho úřadu a horizont jednoho volebního období. Každý nejméně 14 let věděl, že pro silnější populační ročníky bude na školách potřeba víc míst. Každý také věděl, že problém bude hlavně v Praze, protože do ní a do jejího okolí se stěhují desetitisíce lidí ročně. A co kdo udělal, aby se problém vyřešil? Nikdo neudělal nic. Všichni se jen vymlouvají. Vedení Prahy tvrdí, že za nic nemůže, protože pro pražské děti by bylo míst dost, kdyby se do škol metropoli nehlásili děti ze středních Čech. Střední Čechy, které nepostavili školy v okresech Praha-východ a Praha-západ, kam se stěhuje stále víc lidí, pak tvrdí, že za nic nemohou, protože nikomu přece nelze zakázat, aby se na školu hlásil, kam chce. A oba kraje svorně hartusí, že jim stát nedal extra peníze na nové školy, na což stát odpovídá, že za školy jsou přece odpovědné kraje a ty si musí říci, co je priorita. Takže za to taky nemůže. Průšvih je tady a odpovědný není nikdo. Proč se to stalo? Když se podíváme, jak funguje veřejná správa v celé zemi, musíme říci, že to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Každý si u nás hraje jen na svém vlastním písečku. Nikdo nevěří nikomu, instituce nespolupracují, řešení průřezový záležitostí dlouhodobého rázu se jen předstírá. Máme sice na všechno tucty koncepcí, ale v praxi skutek utek. Problém nedostatku škol pro děti v Praze a středních Čechách, tak to vlastně stejné kořeny jako další bolesti Česka nedostavěné dálnice, nedořešená energetika, přebujelá byrokracie, důchodový systém před havárií, roztříštěná a podfinancovaná věda. Cokoli, k čemu je potřeba elementární shoda a ochota táhnout za jeden provaz, se u nás nedaří.

  • Má to nějaké řešení v ideálním světě? Jistě. Stačilo by, aby si česká politická reprezentace všech barev a všech úrovní společně sedla a řekla si tato země má problémy, které vidíme všichni a už nemá cenu se dohadovat, kdo za ně může. Pojďme si definovat priority, na kterých budeme spolupracovat, například školství a infrastruktura. A politický souboj povedeme jenom v jiných oblastech. Jenže v ideálním světě nežijeme, a tak se nic takového nestane. Každý bude dál hrát na sebe. Řešení zásadních společenských problémů se nepohne, takže za rok se bude problém nedostatku škol coby viditelný symptom nemocného státu opakovat a všichni si budeme moci opět za lamentovat, jak nespravedlivě a podivně to v Česku vedeme, přičemž za to samozřejmě mohou vždy ti druzí.

Více z pořadu

Ostatní také poslouchají